Podtitul „kapesní sága“, který je přídomkem prozaické prvotiny Martina Ryšavého (1967), je dokonale vystihující. Rozsahem nevelký, ale zručně a čtivě sepsaný příběh „lesních chodců“, kteří se pokoušeli uchovat si pudově podmíněnou identitu svobodných tuláků v dobách budování socialismu i v době posametové, posloužil počátkem tisíciletí Ivanu Vojnárovi jako námět ke stejnojmennému filmu. Lesní chodci vyšli poprvé v roce 2001 a minulý rok se dočkali druhého vydání.

Příběh, na jehož počátku byly dva nesourodé páry okovaných bot, jinak jeden z atributů „chodce“, je po celou dobu obestřen jemným oparem pábení, obklopujícího rodinné historie, jejichž skutečný základ již nikdo není s to dohledat a přetlumočit jinak než v tradované podobě karikatur. Ryšavý sestavil kapesní ságu z drobných útržků tragikomických okamžiků, které často přežívají své aktéry. Nic na tom nemění ani skutečnost, že dějovou linii čas od času protnou neúprosné reálie, usazující příběh do prostoru a času.

Ústředními postavami jsou Rufus a Čerčil. Tuláci a později i hegemoni svých rodů, jimž je společná idea vnímavého kráčení krajinou. Přes společnou ideu mají oba mnohem více rozdílů a třecích ploch, které se ukazují zejména při zásadnějších rozhodnutích. Rufus je smířlivější a vrostlejší do ticha lesních cest, zatímco za Čerčilem zůstávají rozvrácené vztahy i psí boudy, které musely shořet ve jménu léta odkládané pomsty.

Čerčil i Rufus se musejí potýkat jak se systémem, pro nějž jsou v lepším případě podezřelými individui, ale především se svými nejbližšími. Matky jejich dětí mají s postupem času stále menší pochopení pro eskapády svých druhů, ale jsou to ony, kdo drží rodiny pohromadě, byť jednotlivci napříč generacemi odcházejí do věčných lovišť. I přes složitost vztahů a událostí končí celý příběh nadějně. Přání obou otců, kteří se snažili spojit své rody i pokrevně, dostalo šanci být naplněno.

Ryšavý v Lesních chodcích ukázal, že je schopný vypravěč a fabulátor. Příběh předkládá čtenáři s lehkostí a bez zbytných obezliček. Třebaže jednotlivé epizody, z nichž je sága poskládána, postrádají velmi často přímou spojitost a při letmém listování mohou působit rozháraně, jako celek fungují.

Osudy Čerčila, Rufuse, Puklice, Gréty i Malého Rufuse, Malé Gréty či Ramóna jsou nejčastěji hořké. Krásy a půvaby zůstávají nedořečené v pozadí, skryty v mlčení, případně strohých zápiscích: „Patnáctého prosince sedmdesát sedm. Plešivec prosincový, dešťový a zamžený.“ Co se tehdy skutečně odehrálo, není důležité. Šlo o cestu samotnou, jednu z mnoha bezejmenných cest krajinou, která neskýtá převratné události ani zbytnělé popisy. Nic z toho lesní chodci nepotřebovali a nepotřebují.