Kniha patřící mezi nejlepší memoáry, které po druhé světové válce vyšly. Klasika, kterou by měl znát každý. Historik Simon Sebag Montefiore těmito slovy charakterizuje publikaci Výpravy na Východ. Její četba by asi neměla být povinná, ale koho kniha mine, ten přijde o jedinečný text, který ukazuje, jak lze dokonce i ve válce a tyranii nalézt komično (což víme i od Švejka), ale zároveň si přitom udržet noblesu.

Dobrodruh v Sovětském svazu

Autorem knihy je Fitzroy Hew Royle Maclean (1911–1996), voják, diplomat, spisovatel a dlouholetý poslanec pocházející z rodiny skotské pozemkové šlechty. Byl jedním z pouhých dvou mužů, kteří během druhé světové války narukovali do britské armády jako vojíni a postoupili až do hodnosti brigádního generála. A také člověkem, který výrazně ovlivnil britskou politiku vůči vůdci jugoslávských partyzánů Titovi. Jak uvádí i kniha Tito a jeho soudruzi (Academia, 2022), zatímco v Macleanově britském předchůdci viděl komunista Tito a jeho lidé antikomunistu a špiona, ve skotském konzervativci Macleanovi „objevili přítele“, který byl „hned od začátku uchvácen partyzánskou epopejí“. 

Autor v knize líčí svoje „pracovní pobyty“ v Sovětském svazu, bojové nasazení v Africe a balkánskou misi u Josipa Broze Tita během druhé světové války. Šlo o nebezpečnou záležitost, při níž se autor několikrát ocitl v ohrožení života. Během svého pobytu v Moskvě byl svědkem stalinských monstrprocesů, které v knize poutavě popsal, ale protože mu tamní život zřejmě nepřipadal dostatečně adrenalinový, zpestřoval si jej cestami po odlehlých částech Ruska a Střední Asie, kam se často dostával skoro tajně a za dramatických okolností.

Ať se ale ocitl v jakémkoli dobrodružství, užíval si ho naplno. Jako by boj vnímal podobně vášnivě, zaujatě či dokonce radostně jako někteří partyzáni, jež ve své knize popisuje. (I pro ně platí, že „charakteristickým rysem války je, že ji vojáci prožívají intenzivněji než mír“.) Maclean přitom ještě často stíhal poživačně okoušet dobré jídlo a zřejmě si i užívat přítomnost či přízeň místních krásek; v textu je to však jen decentně naznačováno.  

Střety kultur

Protagonista je původem aristokrat, ale nijak se nezdráhá bojovat v zákopech a snášet tamní nepohodlí. Jak konstatuje Montefiore, „v jeho světě mají diplomaté stejné školy jako vojáci, hovoří stejným jazykem, členové zvláštních jednotek se cítí stejně pohodlně ve smokingu při večeři s místokráli a generály i ve vojenských maskáčích při útoku na německé pozice v poušti“. Hlavní hrdina se navíc pohybuje v prostředích s velmi odlišnými kulturními zvyky či možnostmi hygieny, ale snaží se jim přizpůsobit: rychle se učí místní jazyky a v rámci možností přijímá i zvyky „domorodců“. Zvláště pokud vyhovují jeho životnímu stylu, jako je pití alkoholu už k snídani. Nad ostatní se nevyvyšuje, maximálně v situacích, kdy mu to paradoxně může pomoct dostat se ze zapeklité situace. Jako když byl zajat v jisté hraniční oblasti SSSR a hrozilo mu zastřelení. V tu chvíli využil skutečnost, že jako jediný dokázal přečíst text v azbuce: „Nastoupila celá jednotka a všichni si postupně prohlédli mé doklady, ale bez úspěchu. V té době už byly na mých únoscích znát určité rozpaky. Když jsem si všiml, že jsou v tomto ohledu v defenzivním postavení, udělal jsem pár chabě zastřených narážek na všeobecně panující nekulturnost. Pak vypadali ještě rozpačitěji.“ Následně Maclean velmi „tvořivě“ interpretoval znění svých úředních dokumentů: „Potom někdo našel mezi mými papíry vstupenku na prvomájový průvod na Rudém náměstí, a když se mu podařilo přeslabikovat slovo propusk (propustka), učinil unáhlený závěr, že je to speciální propustka do pohraniční zóny, kam jsem se nechtěně zatoulal. Jejich zděšení vzrostlo. Znovu jsem využil své výhody a navrhl jsem, že jelikož jsem zjevně jediná přítomná osoba schopná číst rusky, možná by bylo nejlepším řešením nesnází, v nichž jsme se octli, kdybych jim přečetl, co stojí v mém pase. Poněkud bezelstně souhlasili, takže jsem s výrazným přednesem začal předčítat různá vylepšení tak, jak mě napadala, o tom, jak má být zacházeno se zástupci spřátelených mocností, a obzvláště o tom, že není vhodné je zatýkat.“  

V některých pasážích naráží na omezenost, aroganci a samolibost Rusů, ale způsobem spíše smířlivým a humorným. Jako když se během války ruští vojáci vychloubají svojí technikou a dokonce tvrdí, že nic takového v kapitalistických zemích neumí vyrobit. Maclean se svými britskými kolegy pozná, že ruský náklaďák opatřený rudými hvězdami, srpem a kladivy, na který jsou Rusové tak pyšní, je ve skutečnosti přebarvený Chevrolet pocházející z americké vojenské pomoci. Vše si ale nechává pro sebe a do ruštiny nesouhlasné poznámky kolegů ani nepřekládá, a to „v zájmu dobrých interních vztahů mezi Spojenci“. 

Na jiných místech potom o drsném až barbarském, ale efektivním stylu Rudé armády píše dokonce s obdivem. Při sledování postupu sovětských vojáků Balkánem s překvapením konstatuje, že všechny jejich náklaďáky vezly buď benzín, nebo munici: „Nikde ani stopy po jídle, dekách, botách nebo oblečení. Pokud vůbec měli takové věci zapotřebí, zřejmě je pořizovali na účet nepřítele či místního obyvatelstva… Byli jsme zde svědky návratu ke správním metodám Attily a Čingischána s výsledky, které zasluhovaly důkladnou pozornost. Nebylo pochyb, že zde leží hlavní příčina rychlosti, s níž Rudá armáda postupovala napříč Evropou… Když jsem vzpomínal, kolik zubařských křesel a kartoték bylo prý v časné fázi spojenecké invaze dopraveno do Normandie, říkal jsem si, že bychom se možná tímto ruským přístupem mohli do nějaké míry inspirovat.“

Na některé údajně charakteristické národní rysy, které zcela jistě neplatí a neplatily pro všechny Rusy, si však autor zvykal těžko: „Nedefinovatelná směs benzínu, ovčí kůže a vodky, černého chleba a zelné polévky, sovětské voňavky a nemytých lidských těl, která prostupuje každým čtverečním centimetrem Sovětského svazu a kterou si Rusové nějak dokážou vozit s sebou, ať jsou kdekoliv.“ 

Válka a lid

Autor si uvědomuje krutosti stalinismu i nacismu (včetně toho, že mnozí lidé, kteří ho na území v té době okupované Jugoslávie hostili, byli možná záhy na to zavražděni německými vojáky či jejich pomahači, takže Maclean po jejich pozdějších osudech a koncích raději příliš nepátrá). Bere to jako nutnou, i když tragickou součást války. Raději s nemalou ironií líčí, jak se místní lidé rychleji či pomaleji vyrovnávali s pohybem fronty a se změnami vládnoucích režimů, které vyžadovaly i radikální změnu symbolických a ideologických gest (partyzáni se zdravili sevřenou pěstí). V jednom hodinářství například hodinář předvedl kombinaci rázného „Heil Hitler“ a sevřené pěsti – nesnadná orientace v aktuální situaci pro něj ale nebyla tak podstatná jako snaha prodat zboží. Maclean vypráví dokonce i zkazky o místních lidech, kteří bojové tábory měnili opakovaně a plánovitě. Mezi partyzány prý kolovala historka o partyzánovi, který odzbrojil člena pronacistické domobrany a řekl mu, „ať se vrátí ke své jednotce a nafasuje další pušku, aby se mohl znovu dát zajmout a přispěl znovu k partyzánské výzbroji“.

Autor měl velký respekt k Titovi, jeho rozhodnosti a vůdčím schopnostem (jako jeden z mála komunistů, které poznal, se prý nevyhýbal zodpovědnosti). V úctě měl i bojovou morálku Titových partyzánů – s humorným nadhledem pozoroval jejich snahy zapůsobit na Brity i za cenu drobného zveličení počtu jednotek a koní, které měli k dispozici. Ostatně podobné historky se tradují také o předválečných snahách Německa představit cizincům nadsazené počty svých letadel, když opakovaně předváděli ty samé.

Vzhledem k tomu, co jsme zatím napsali, málokoho překvapí, že byl Maclean jedním ze vzorů pro Flemingovu sérii románů o Jamesi Bondovi. Doslova pro něj platí třeba to, co o Bondovi ve sborníku James Bond a major Zeman: Ideologizující vzorce vyprávění (Pistorius & Olšanská 2007) napsala Blanka Činátlová – nachází u Bonda nezakotvenost, která jej žene „z místa na místo, z mise na misi“, což že mu nepřináší utrpení jako Odysseovi, „ale radost, zábavu a rozptýlení“. 

Na rozdíl od Bonda byl ale Maclean skutečný. A navíc o svých zážitcích napsal tuto čtivou non fiction knihu na pomezí napínavých válečných pamětí a poutavého cestopisu, která je přitom vtipnější než leckterý humoristický román.