Mladá kunsthistorička Helena Diesing se stává tuzenskou specialistkou na dějiny českého komiksu. Trochu překvapivě, protože komiks se zdá být doménou především mužů, kteří také dominují „maloformátové“ komiksové publicistice (Jiří Pavlovský, Tomáš Prokůpek, Lukáš Růžička a mnoho dalších). Přesto to byla právě Helena Diesing, kdo připravil dlouho vyhlíženou monografii Káji Saudka (2010); mimochodem skvělou: detailní a zároveň kritickou. Nyní vyšel její další zásadní příspěvek k poznávání české komiksové historie: publikace Český komiks, podobně velkolepá jako zmíněný Kája Saudek.

Autorka se v ní vydává hluboko do české historie, aby nacházela první projevy sekvenčního umění, pro které se později vžil název komiks. Nachází je už u Josefa Mánesa, který patrně v letech 1853–4 popsal trampoty svého bratra Quida při cestě do Německa v desetiobrázkovém humorném seriálu Quidonova cesta na zotavenou. Pokračuje dalšími drobnými humoristickými seriály, až se dostává k Josefu Ladovi, jehož komiksy měly přímý vliv na zvýšení prodeje časopisů, kde vycházely. Vydavatelé meziválečných listů i díky němu objevili komerční potenciál nového média a komiks brzy nechyběl v žádném humoristickém časopise, pronikl do zábavných magazínů a časopisů pro děti a mládež.

Diesing s neobyčejnou pečlivostí prochází všechny tehdejší tiskoviny a hledá v nich příklady původního komiksu (tou dobou se také hojně přetiskovaly komiksy zahraniční) ať již od autorů slavných (vedle Lady především Ondřej Sekora, dále Bohumil Konečný a tvůrci Rychlých šípů Foglar s Fischerem) či takových, na které už historie zapomněla (Zdeněk Tůma, Emil Posledník, František Stejskal či René Klapač). I trochu zasvěcenější čtenář jen žasne, jak pestrá byla tehdy nabídka, kolik rozličných stylů přinášela a jak velkou oblibu si tehdejší seriály získaly. Dnes už zcela zapomenutá komiksová hrdinka Pepina Rejholcová, prostoduchá dívka v dřevácích, dokonce dosáhla všeobecné proslulosti a dočkala se filmové adaptace i využití v reklamách.

Diesing zejména meziválečně dění sleduje do nejmenších podrobností. A protože záběrem knihy je skutečně (vedle výletu do doby starší) první polovina minulého století, dočkáme se také vykreslení situace po roce 1945 i po roce 1948. Ve srovnání s jiskřivými, předsudky nezatíženými dvacátými a třicátými lety tu lze názorně sledovat smutný úpadek, zaviněný tím, jak komunističtí ideologové komiks vytlačili z veřejného prostoru. Často k tomu stačilo několik nenávistných časopiseckých článků o „nebezpečné seriálové tvorbě“ a „škodlivé ohlupující zábavě“. A ani pokusy přizpůsobit témata budovatelskému nadšení komiksu v očích socrealistických estétů nepomohly.

Klíčovou roli přitom v knize mají ukázky. Autorka jimi nešetří i za cenu vysokých výrobních nákladů, které se nakladatelství zřejmě pokusilo snížit brožovanou obálkou; bohužel s nešťastně slabou gramáží. Bohatý obrazový doprovod totiž názorně dokumentuje vývoj kresby některých autorů (mimo jiné tu najdeme všechny tři verze první stránky seriálu Rychlé šípy), celkové zrání komiksových kreslířů i následnou degeneraci po roce 1948. Ba možná toho mohlo být i víc, snad na úkor občasné exhibice jinak skvělého grafika Štěpána Malovce, který si neodpustil neúměrně zvětšit některé kresby – snad mohl tento grafický prvek oddělovat kapitoly, uvnitř obrazové přílohy to působí rušivě. Pro větší názornost a usazení do kontextu světové tvorby by asi čtenáři uvítali také přetištění soudobých zahraničních komiksů, zvláště, když tehdy v češtině vycházely a v některých případech (zejména napínavé dobrodružné příběhy) se jimi čeští autoři přímo inspirovali.

Zasazení české tvorby do kontextu evropského či světového, to je hlavní dluh textu Heleny Diesing. Knize ostatně chybí nějaké zobecnění, syntéza, a to i v rámci českého prostředí. Autorka se tomu vyhýbá už v předmluvě, když píše, že „prolistovat všechna tehdejší periodika je pro jednoho badatele úkol takřka celoživotní“, že některé tiskoviny nejsou vůbec dostupné, a že tedy „vyvozovat zobecnění a z nich plynoucí trvalejší závěry by bylo možné pouze na základě mnohem většího množství zkoumaného materiálu“. Není na místě podezírat ji z alibismu, nicméně šance, že počátky českého komiksu budou někdy popsány ještě zevrubněji, než to Helena Diesing učinila, jsou pramalé. Autorčin záměr je možná ambicióznější, než si sama připouští: nepochybně má dostatek znalostí i kvalifikaci k tomu, aby právě ona na základě svého – třebas v jejích očích neúplného – výzkumu taková zobecnění a závěry učinila. V knize podobného formátu to citelně schází, a pokud dojde k vydání pokračování (komiks druhé poloviny dvacátého století), měla by k tomu sebrat odvahu.

Druhá výtka je čistě hnidopišská. Publikace jako Český komiks jsou autoritativní a normotvorné. O to víc pak zamrzí, když Helena Diesing sveřepě používá ohavné slovní spojení grafická novela, špatný překlad anglického výrazu graphic novel. Komiksy většího rozsahu, jimž se v Česku poslední dobou tak daří, by si již zasloužily sjednotit český termín: zda to bude jednoduše komiksový román (vedle komiksové povídky nebo komiksového stripu), či kreslený román, už je celkem jedno. Grafická novela to ale rozhodně není.

V každém případě platí: Český komiks 1. poloviny 20. století je mimořádně cenná práce nejen v kontextu zatím dosti řídkého bádání o českém komiksu, ale i v kontextu bádání o dějinách české vizuální kultury. Doufejme, že dojde i na druhou polovinu století s podstatně známějšími díly, jejichž vykládání si nárokují houfy amatérských znalců. Autorka jich mnoho poznala při práci na Saudkově monografii, tak doufejme, že se jimi nenechá odradit.