Žánr fantasy se neustále potýká s nadměrným množstvím čistokrevného kýče, k čemuž jeho autory svádí jednak náctiletý věk největšího procenta čtenářů, ale zároveň i onen základní žánrový syžet, který má blíže k pohádce než k realitě. První autoři čerpali ze starověkých či středověkých mytologií, dnes už se model fantasy světů ustavil i vlivem počítačových her, komiksů, filmů a seriálů. A stejně jako žánr hororu má své typické nadpřirozené bytosti (upíři, vlkodlaci, zombie), i fantasy má tradiční a v literární formě již značně opotřebované obludárium; všechny ty skřety (či orky), trpaslíky, elfy, draky a čaroděje. Zasadí-li autor i jen málo napínavý a originální příběh do takového prostředí, může téměř s jistotou počítat, že mu nějaké nakladatelství kývne a knihu vydá, a taková kniha obvykle sklidí uspokojivý zájem čtenářů hnaný neutuchajícím hladem po tom, co už jim jednou zachutnalo.

Důvod onoho dlouhotrvajícího hladu by byl na rozsáhlou studii a asi bude mít co dělat s fenoménem, který psychologové nazývají únik. Pokud se tedy nějaký tvůrce pokusí napsat fantasy román, který nenabízí ono uspokojení z opakované pohádky, riskuje. Ten risk se může vyplatit, jen to obvykle chvíli trvá. Taková Píseň ledu a ohně George R. R. Martina se opravdu velkého zájmu čtenářů dočkala až téměř po deseti letech od publikování prvního dílu (1996). Ale nyní už je na světě i aplaudovaný televizní seriál.

Podobný osud může mít i dílo o generaci mladšího Kanaďana R. (Richarda) Scotta Bakkera (nar. 1967). Česky mu vyšly dva romány z prozatím pětidílné série Druhá apokalypsa: v roce 2009 První přichází tma a letos Válečný prorok, oba jako součást trilogie Princ ničeho. I inspirační zdroje jsou u Bakkera obdobné jako u Martina: více než zkýčovatělý tolkienovský svět ho zajímá evropský středověk. Jestliže Martin při sepisování velkolepých intrik soupeřících královských rodů studoval válku Lancasterů a Yorků o anglický trůn, Bakker do světa fantasy přenesl křížové výpravy. Je ostatně zvláštní, že motiv náboženských válek ještě ve fantasy žánru nebyl více využit: dosud si autoři vystačili s nevraživostí rasovou nebo hnanou nějakou temnou magickou silou.

Detailně rozpracovaný motiv křížové výpravy není jediným netypickým prvkem, které Bakkerova fantasy nabízí. Pracuje také s klasickým syžetem o mladém nýmandovi, který se z nějaké zapadlé díry dostává do středu událostí rozhodujících o bytí a nebytí celého fantaskního světa, případně se ukáže být potomkem nějakého toho bývalého krále. I v románu První přichází tma se čtenář nejprve seznámil s mladíkem Anasürimborem Kellhusem, který se ze zastrčeného chrámu vydává na jih za magicky zaslechnutým voláním svého zmizelého otce. Bakker ovšem zavedené schéma relativizuje, ba možná přímo převrací. Ukazuje se totiž, že Kellhus asi nebude tím kladným hrdinou, do něhož by se měl čtenář projektovat: brzy se začne vyjevovat jeho nelítostná povaha, s níž manipuluje všemi ve svém okolí. A nesleduje přitom žádné ušlechtilé cíle: zkouší, co všechno si může vůči ostatním dovolit, a zjišťuje, že jeho dovednost nenápadné, ale velmi rafinované psychologické manipulace mu nabízí nevídané možnosti.

S kladnými hrdiny je v Bakkerových románech vůbec dost potíž. Má jím být barbar Cnaiür vyhnaný ze svého kmene, protože prokázal nepřípustnou slabost? Na to je příliš krutý a – barbarský. Má to být někdo z inritských šlechticů, kteří šikují vojsko proti fanejcům, protože ti před mnoha lety obsadili jejich svaté město Šimeh? Nikoliv, jsou příliš prospěchářští a zlákaní mocí. Snad Drúsas Achamian, mág jedné staré, mocné, ale slábnoucí školy. Ale i ten je málo atraktivním hrdinou: táhne mu na padesát, je trochu při těle, pracuje jako špion a poslední dobou ho stíhají spíše pohromy.

Obdivuhodný náraz na cosi velkolepého se konal především v prvním díle série – podobně je tomu ostatně vždy, když čtenář poprvé nakoukne do důmyslně a detailně rozestavěného fantaskního světa. A Bakker takový v hlavě nepochybně měl již od prvního dílu. Navíc v různých vypravěčských perspektivách sledoval nesourodé postavy a chytře splétal jejich společné i protichůdné zájmy, jak se k sobě pomalu blížily. Válečný prorok je v tomto směru již skromnější – hlavní postavy jsou pohromadě a zájem, přinejmenším ten deklarovaný, mají společný: dotáhnout s vojskem do Šimehu a porazit fanejce. Kromě toho samozřejmě dál pracují na svých osobních ambicích, intrikách či pomstách. A postupně vychází najevo jejich role v celku příběhu: Kellhus jako onen prorok z titulu a pravděpodobný budoucí velký vládce, Cnaiür jako potenciální guerillový bojovník a Achamian jako ten, který by měl vše z povzdálí pozorně sledovat a zaznamenávat, ale bezděky podléhá Kellhusovu kouzlu a zapojuje se do dění; teprve v závěru se ukáže, že zdaleka není tak slabý, jak to dlouhou dobu vypadalo, a prokáže, že strach, kteří mají ostatní mágové z jeho skomírající školy, je oprávněný.

Přesnější podobu také začíná dostávat nadpřirozené zlo, které všechny aktéry příběhu ohrožuje mnohem víc, než si zatím dokážou připustit. Bakker je přitom trpělivý, nevypouští strašidla na stránky příliš často, zato vždy v ten pravý okamžik. A přináší další pozoruhodný prvek – tohle nadpřirozené zlo má mimořádný sexuální apetit, což je prvek ve fantasy také málo vídaný.

Úhrnem – série Princ ničeho uspokojí nejenom skalní fanoušky fantasy, ale i ty čtenáře, kteří jinak triviálními syžety a obehranými rekvizitami tohoto žánru pohrdají. Ba možná, že právě tu druhou skupinu, protože ti, kteří by si u Bakkerových knih chtěli odpočinout jako u pohádek, se tu něčeho takového nedočkají. Nic tu není jednoznačné, je tu mnoho krutého násilí i sexu a nepěkných věcí se dopouštějí i ti, kteří příběh táhnou. Osobně mi vadilo jen jedno – všechna ta bizarní, těžko zapamatovatelná a zaměnitelná jména lidí i frakcí. Stejně si za to čtenář pro názornost musí dosazovat křesťany a muslimy, šlechtici by klidně mohli mít francouzská, anglická a byzantská jména, barbar mongolské a tak podobně. Ale to by Bakkera z žánru fantasy asi vyobcovali.