Americký autor fantastiky Tim Powers si u nás vybudoval slušné renomé již v polovině devadesátých let, kdy vyšel v českém překladu jeho nejznámější román Brány Anubisovy. Příběh plný magie se odehrával ve viktoriánské éře (jako bonus obsahoval i motiv cestování časem) a v době svého českého vydání působil jako zjevení – možná i proto, že jej vydalo nakladatelství Najáda, které se jinak prezentovalo triviálním čtivem na pokračování (např. řada Mark Stone).

O několik let později vyšel román podruhé – nakladatelství Laser-books jím zahájilo svou edici Mistrovská díla fantasy, a mimoděk tak postihlo posun, ke kterému u nás ve vnímání fantastiky za tu dobu došlo. Powers již není převratný autor; je „pouze“ zasloužilým mistrem, jehož práce však již dávno neudávají tón. Přesto však existují tendence k němu takto přistupovat. Což bylo vidět i v ohlasech na letos vydaný román Tři dny do nikdy. Ozvaly se udivené hlasy, jak to, že Powers v knize nedosahuje kvalit třeba takového Dana Simmonse. A pirátská kniha Plout na vlnách podivna (velmi volná inspirace pro čtvrté Piráty z Karibiku) byla při své reedici „překvapivě“ shledána pouhým kvalitním dobrodružným příběhem…

Odpověď, proč tomu tak může být, dává román Silou svého zraku, z nejplodnějšího (ve smyslu kvality) Powersova období, tedy z osmdesátých let. Powers se zde pohybuje ve svém oblíbeném devatenáctém století a vypráví o osudech lékaře Michaela Crawforda, který prchá z Anglie před obviněním, že o svatební noci brutálně zavraždil svou ženu, a zaplete se se slavnými básníky své doby, jako jsou Keats, Byron, Shelley… Především však odhalí, že za jeho trápení může lamie – upíří bytost, se kterou se nevědomky zasnoubil a která krom jiného stojí i za básnickým umem výše uvedených pánů…

Silou svého zraku je tedy částečně upírským románem, byť k tématu přistupuje značně netypicky a o Stokera byste zde nezavadili ani náhodou. Částečně máme co do činění také s románem o síle poezie a o tom, co jsou lidé svým Múzám ochotni obětovat. Ale především před sebou máme dobrodružný příběh, v němž se neustále něco děje – souboje střídají útěky a střety s nadpřirozenem v záplavě historických detailů. Je to klasický powersovský steampunk, tedy subžánr, za jehož základní kámen jsou považovány Brány Anubisovy. Steampunkový (doslova paropunkový) je dle definice takový příběh, který staví na propojení viktoriánské epochy a fantaskních motivů. Současná podoba steampunku je už nyní od Powersových knih značně odlišná (stručně řečeno: „steam“ zde neodkazuje na dobu páry, ale na roztodivné stroje, které mohou páru využívat). Silou svého zraku ovšem původní kritéria splňuje na jedničku.

A je to právě perfekcionistický přístup k prostředí a době děje, který (stejně jako u Bran Anubisových) zakrývá některé nedostatky. Powers je nepochybně skvělý ve svých rešerších a jejich zakomponování do příběhu – bez problému svého čtenáře přesvědčí, že Byron i Shelley byli v neustálém styku s lamiemi –, ale jindy jako kdyby podlehl své zlaté epoše. Ve způsobu, jakým ony historické (a historizující) detaily hromadí, je cosi mechanického, strojového (rozhodně se nejedná o jakékoliv domýšlení či variace, jaké předvádí s keatsovskými motivy třeba zmíněný Dan Simmons ve svém Hyperionu).

A podobně strojově může působit i zápletka. Hrdinové nebojují proti jedné lamii, ale hned proti několika – ovšem postupně. Jinými slovy: kniha je sled akčních a hororových scén, lepších i horších, z nichž celá řada by šla bez problému vyškrtnout – ovšem to by znamenalo, že Powers nebude moci literárně zpracovat vše, co si předtím nastudoval… Zcela konkrétně: není jediný důvod, proč by kniha nemohla skončit se smrtí Shelleyho. Tedy kromě toho, že Byron je ještě naživu a Powers ví, že…

To, že se Powers často stává zajatcem své posedlosti po detailech, mimochodem odhadl i Bruce Sterling, který si z něj (a jím produkované historické fantastiky) vystřelil v povídce Damoklův meč. Takové podlehnutí ovšem nemusí být vždy na škodu. Powers je velmi čtivý autor: akční scény mu sice neustále sklouzávají až k jakési parodii akce, když ovšem buduje atmosféru, může si podat ruku se špičkami hororového žánru. A pokud si píše o bezpečně mrtvé minulosti, prostě čtenáře zavalí vším, co zná, a překotným dějem. Jestliže se však vydá do minulosti nám bližší, kde se čtenář lépe vyzná, nebo nemá oporu ve „vyšším umění“, nastává zádrhel a ukazuje se, že pouhé hromadění informací a jejich napojování na fantastické motivy nestačí. Tehdy Power zůstává jen dalším mírně nadprůměrným spisovatelem.

Ovšem v Silou svého zraku je na své domácí půdě. Realistický popis podmínek lékařství devatenáctého století, punc velké literatury, kterou textu dodávají známé osobnosti literární historie, a symbióza se starými mýty a klasickými díly poezie činí z románu mimořádně zábavné čtení a v rámci svého subžánru skutečně mistrovské dílo. K absolutní špičce však přesto jen vzhlíží.