Postava Bedy Ctihodného (672–735) zůstává po staletí jednou z nejsvětlejších postav latinské literatury a vzdělanosti středověku. Narozený v severní Anglii daleko od jakéhokoli městského centra, nespatřil snad za svého života více kamenných staveb, než mohl spočítat na prstech obou rukou. V jedné z nich, v klášteře v Jarrow, prožil celý svůj život a očividně neměl nejmenší touhu rozšířit svůj obzor cestováním po vzoru řady svých krajanů, kteří přes nepřízeň drsné doby 7. a 8. století vykonali během svého života i několik cest z Anglie do Říma a zpět. Neměl také ani stopu ctižádosti dosáhnout vyšších církevních hodností, které mu vzhledem k významu jeho kláštera a jeho osobním kvalitám nesporně ležely na dosah ruky. Duchovně spočinul na pomezí tří kultur – keltské, anglosaské a latinské – v ústraní svého kláštera, jehož knihovnu několika set svazků, z významné části získaných jeho představenými a spolubratry importem přímo z Itálie, prostudoval tak podrobně, že si v daleké Británii raného středověku vytvořil hlubokou syntézu vědomostí o antické kultuře, kterou překonali až italští humanisté a z níž mohl čerpat ve svých biblických komentářích, chronologických monografiích, hagiografických pojednáních o světcích obecné církve včetně Středomoří i ve svých historických dílech. Tuto kulturu ovšem jednoznačně chápal jako kulturu křesťanské církve vázané k hrobům apoštolů v Římě a k jejich správci římskému biskupu. Z každého řádku jeho bohatého díla je cítit bytostný optimismus vzdělance, jenž považuje latinskou vzdělanost, čerpající z civilizace křesťanské římské říše posledních století starověku, za spolehlivý nástroj dějin spásy lidského rodu.

Bedovy Církevní dějiny národa Anglů jsou špičkovým dílem svého autora a pro historické povědomí britských ostrovů jsou nesporně nejdůležitějším textem jejich historiografie. Jeho kostrou jsou navzájem do souvislostí uvedené dějiny britských biskupských stolců a vmíšené příběhy o mimořádných řeholnících, jejichž postavy umožnily jejich okolí nahlédnout v jejich viděních a při jejich předsmrtném loučení za hranice pozemské existence člověka. Osudy světských panovníků tehdejších anglosaských a keltských kmenů Británie a jejich států zajímají Bedu pouze natolik, nakolik souvisejí s dějinami partikulárních církví těchto kmenů. Tyto souvislosti však byly natolik úzké, že i informací o spletitém mocenském vývoji na území Velké Británie 6.–8. století poskytuje Bedovo dílo mimovolně dostatek.

Pro českého čtenáře je snad nejzajímavější první z pěti knih celého díla, na níž může postihnout temnotu civilizační propasti doby stěhování národů a úsilí, jež bylo nutno vynaložit pro její alespoň částečné zaplnění informacemi. Podrobné zprávy o průběhu římské misie u Anglosasů na přelomu 6. a 7. století jsou velmi zajímavou paralelou k dějinám cyrilometodějské misie na Velké Moravě.

Zcela zásadní hodnotou byla pro Bedu liturgická a dogmatická jednota církve, jak se na britských ostrovech projevovala především v otázce určení data Velikonoc, která proniká všemi pěti knihami Církevních dějin národa Anglů. Je impozantní sledovat, že ani v nejvypjatějších okamžicích tohoto sporu mezi keltskou a anglosaskou církví (zastávající kontinentální obyčej prosazovaný i římským biskupem) neztrácejí jeho účastníci určitý stupeň vzájemné úcty a neuchylují se v žádném případě k mocenským prostředkům. Jistě i vědomí, že jsou hrstkou zasvěcených mezi masou laiků naprosto nechápajících podstatu sporu, umožňovalo klerikům obou táborů zachovávat určitou míru kolegiality vzdělanců. U Bedy je tento postoj výrazný a u příslušníka vítězné strany hodný respektu i po tisíciletí.

Překladatel svazku profesor Jaromír Kincl zanechal při své smrti v roce 1993 svůj překlad v rozpracovaném stavu a vybavený poznámkovým aparátem, jenž vycházel především z odborné literatury předválečné doby dostupné v našich knihovnách před rokem 1989. Žák a pokračovatel profesora Kincla Michal Skřejpek přispěl recenzovanému svazku medailonem profesora Kincla, jenž přibližuje jeho celoživotní aktivitu a jeho význam pro zachování kontinuity znalosti římského práva a dějin pozdní římské říše a jejích nástupnických germánských států v české poválečné historické tradici. Uveřejnění překladu však bylo možné jen díky velkému úsilí druhé překladatelky Magdaleny Moravové, jež dokončila první náčrt překladu Jaromíra Kincla a vybavila ho podrobným poznámkovým aparátem zpracovaným na základě moderní odborné literatury věnované Bedovi a jeho době, tabulkami posloupností anglosaských vládců a biskupů raného středověku a precizním rejstříkem osobních i místních jmen. Na odborné kvalitě překladu má jako konzultant podíl i nejvýznamnější český odborník na dějiny keltských církví Gorazd Josef Vopatrný, jenž je i autorem první předmluvy svazku. Jediné, co by si čtenář překladu ještě mohl přát k lepšímu pochopení textu, je větší počet mapových příloh, jež by mu detailněji přiblížily složitou historickou realitu raněstředověké Británie. Jedna mapa, obsahující především názvy anglosaských lokalit, tomuto účelu plně nedostačuje.

Ve svém celku je překlad Bedových Církevních dějin národa Anglů pozoruhodným výsledkem nelehké spolupráce dvou generací odborníků na textu klíčovém pro formování kultury západní Evropy. Beda Ctihodný se tak poprvé stal přístupný české čtenářské obci a síla jeho osobnosti a intelektu působí v edici nakladatelství Argo až překvapivě silně i ve 21. století.