„Doré, (Paul) Gustave (*1832 Štrasburk, †1883 Paříž): Franc. grafik, malíř a sochař, symbolista. Od 1847 žil v Paříži, kde se školil kopírováním starých mistrů. Pracoval zároveň jako karikaturista pro Journal pour rire. Jako knižní ilustrátor byl velmi úspěšný. Tvořil přiléhavé, často až zábavné ilustrace k dílům Rabelaise (...), Balzaca (…) i k Dantově Božské komedii (…), jež byly navíc plné obrazivosti, fantazie. Skoro 90 knih bylo obohaceno jeho ilustracemi, často zinkovými lepty podle původních dřevorytů.“

Jméno v názvu zatím posledního do češtiny přeloženého románu T. Lindgrena osvětluje citace  z Universálního lexikonu umění (Grafoprint-Neubert, 1996). V tomto stručném medailonu sice nejsou zmíněny ilustrace k Bibli, jimiž se uvedený malíř také proslavil, my však můžeme využít možností internetu a podívat se na ně na vlastní oči.

Pro hlavního hrdinu a zároveň vypravěče příběhu se právě tyto obrázky staly už v raném dětství základním pramenem poznání světa a měřítkem všeho, co se mu v životě přihodilo.

Abychom to ale vzali od začátku, text je záznamem vyprávění, jehož nahrávku vypravěč pořídil s jasným cílem: umožnit vznik knihy o svém životě s Dorého Biblí. On sám příběh zpracovat nemůže, neboť se nikdy nenaučil číst a psát (kromě momentu, kdy se jednou v životě pořádně opil a písmena náhle začala dávat smysl). Trpí údajně takzvanou alexií („Věda kráčí dál. Ano, věda na poli medicíny zaznamenává úžasné úspěchy. A tak už víme, jak se vaše choroba jmenuje. Je neléčitelná.“) a kromě toho na základě různých zkušeností také značnou nedůvěrou vůči psanému slovu, třebaže kombinovanou s obdivem k němu. Pokud bychom hledali základní témata románu, význam slov a jejich ovlivňování světa a našeho vnímání, jistě patří mezi ně – koneckonců už tradičně v tvorbě T. Lindgrena, u něhož se někdy zdá, že je jazykem téměř posedlý. Psaný text jako fenomén zásadní, ale také velmi zrádný, je rozebírán ze všech možných hledisek, přičemž nechybí ani pro Lindgrena typická ironie a smysl pro paradoxy.

Vypravěč líčí své dětství v kraji Västerbotten, kdy ho uchvátily Dorého ilustrace, hovoří o citlivé mamince i chladném otci, o jehož lásce byl přesvědčen. Ale také o různých absurdních, mírně burleskních či mystických příhodách, které, jak ví každý, kdo někdy přečetl knihu z prostředí severu Švédska, tvoří v těchto krajích běžnou součást života.

Chlapec byl prohlášen za nevzdělatelného, ať už proto, že číst a psát nechtěl, nebo proto, že skutečně nemohl. Zmiňuje se o této zvláštnosti někdy jako o „daru nečtení“, jindy jako o nedostatečnosti. I v dalších věcech je „odlišný“: svou absencí emocí, bezmeznou naivitou – ale i schopností pronikavých postřehů, takže čtenář nikdy neví s jistotou, na čem s ním je.

Neschopnost číst však neznamená, že chlapce neovlivnila literatura, naopak: především dědeček, bývalý učitel švédštiny, jej seznámil se zásadními světovými i švédskými díly. Chlapec navíc disponuje skvělou pamětí, a tak prožívá svůj zvláštní život na pozadí nejen Dorého obrázků, ale také literárních příběhů. (Zajímavá je například zmínka o hrdinovi Plechového bubínku Oskaru Mazerathovi, který jak známo odmítl vyrůst a stát se součástí světa dospělých, a má tak s hrdinou Dorého Bible leccos společného.) Tento rozhled jej zřejmě vede ke snaze vše interpretovat: „Nepřekvapilo by mě, kdybych svou vlastní životní dráhu špatně pochopil a špatně si ji vyložil.“ Otázkou je, má-li si ji nějak vykládat čtenář, alespoň pokusům o to se však během čtení chtě nechtě nevyhne.

Chlapec se dostane do ústavu pro „nevzdělatelné“ (mimochodem krásně ironicky vylíčeného), který brzy nazývá Domovem. Zde začíná tvořit své životní dílo – kreslit po paměti věrné kopie Dorého ilustrací. O originál knihy přišel, ale celý zbytek života se snaží jej znovu najít a ve všem, co dělá, se k němu upíná. Není nutné líčit všechny další peripetie, jako je vztah s poslankyní politické strany hlásající pomoc potřebným či tragická smrt rodičů. Všem je společná melancholie, mírně sarkastické vyznění a interpretační otevřenost.

Autor se občas snaží čtenáře popíchnout či rovnou nachytat – pohybuje se na pomezí hlubokomyslnosti a skutečně podnětných či vtipných poznámek a na druhé straně banálních bezobsažných vět, ve kterých lze spatřovat snad jen absurditu života. Tato někdy mírně matoucí hra a zpochybňování sebe sama má své kouzlo, zvláště díky zmíněné autorově ironii, ale vyžaduje od čtenáře trpělivost a chuť převracet a zkoumat každou větu zvlášť.

Je-li jedním z Lindgrenových leitmotivů jazyk, dalším a neméně významným tématem, jež znovu a znovu zpracovává (v duchu nejlepších švédských tradic, vzpomeňme třeba P. Lagerkvista), je existence Boha a víra v něho. Náš hrdina například „postupem let dospěl k závěru, že Bůh je ve skutečnosti součet všech obrázků Gustava Dorého.“ I k těmto otázkám se spisovatel přibližuje z různých stran a bere je zároveň s nadhledem i smrtelně vážně.

Je třeba také zmínit, že se v knize setkáváme i s některými postavami z románů Čmeláčí med a Přerušený příběh. Vystupuje zde především zpravodaj místních novin Manfréd Marklund známý z Přerušeného příběhu (který se mimochodem vyznačuje tím, že je jako jediný v knize nazýván jménem). Dorého Bible tak tvoří jakési vyvrcholení volné trilogie z prostředí svérázného Västerbottenu, nicméně jedná se o samostatný román. Román plný zajímavých úvah, ale postrádající skutečně poutavou zápletku a postavy, s nimiž se lze identifikovat, tedy to, co dělá třeba z novějšího (i když česky dříve vydaného) Norrlandského akvavitu nezapomenutelnou knihu.