Chcete vědět, proč dnes mohou být užitečná strašidla a k čemu je vůbec dobrý strach? Pak se neváhejte pustit do čtení knížky Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech. Děti a s nimi i dospělí mají možnost si dopřát příjemné, humorné a svižně psané pohádkové čtení. Spisovatel Miloš Kratochvíl, renomovaný scenárista a tvůrce především dětských knížek, v loňském roce zakotvil v nakladatelském domě Mladá fronta. Spolupráce se čile rozvíjí: po zatím dvou dílech zamýšlené pentalogie Pachatelé dobrých skutků (dosud vyšly Puntíkáři a Duchaři) a po knize Draka je lepší pozdravit ve spoluautorství s Danielou Krolupperovou letos vycházejí Strašibraši.

Miloš Kratochvíl se v nich vrací k žánru, který je mu snad nejbližší, v němž se tvůrčím způsobem realizuje nejčastěji, a tím je autorská pohádka. Má již na kontě celou řadu pohádkových titulů a jeho přístup k pohádce je poměrně pestrý. Cenné zkušenosti mu jistě poskytla práce na víc jak dvacítce televizních pohádek. Ozkoušel čtvrtkovský typ blízký lidové pohádce, inspiruje se zvířecí i kouzelnou pohádkou a jinde zakládá pohádkový příběh na humorném střetávání fantastického a reálného soudobého světa. Na posledně jmenované charakteristice staví i poetika Strašibrachů.

Jmenovaný pohádkový román ve svém titulu naznačuje téma, které by rád autor nastínil. Téma, jež se stejnou měrou dotýká dětí jako dospělých. Ba dokonce i nadpřirozených bytostí. Prožitek strachu je základním dějotvorným prvkem příběhu o dvojici strašibrachů, žáků strašidlácké školy na hradě Hromštejně. Strach z reakce učitele, tedy strašmistra, kterému nechtě způsobují úraz, je přivádí na věž v Kamsehrabech. Zde nacházejí dočasné útočiště. Jejich přítomností se rozvíjí řada komických situací, kouzelných i zcela přirozených proměn v životě obyvatel městečka. Zdá se, že především k nim je upřena pozornost vypravěče. Vlivem podivuhodných událostí se jejich vztahy optimalizují a harmonizují. Před tím ovšem musejí projít očistnou proměnou poznání, že přiměřená bázeň je nutností. Strach, to je samo svědomí člověka, představuje podstatný díl jeho pudu sebezáchovy: „Každý musí mít z něčeho trochu strach, aby si nemyslel, že smí úplně všechno.“

V tomto světle se ukazuje i role strašidel v příběhu. Není od počátku jasná, tříbí se zkušenostmi, které strašibraši ve světě lidí získávají. Fantastično, zosobněné postavami Bafa a Bubíka, je v něm víceméně samozřejmě přijímáno. Vyprávění se však postupně posunuje k určité symbolizaci: blízkost strašidel, která se usadila v kamsehrabské věži, nebo vlastně jen představa nějakého nadhledu, kontroly znamená korektiv lidského chování, potažmo fungování lidského světa. V závěru se jasně formuluje: „Je jedno, jestli věříte na strašidla jako v Kamsehrabech nebo na něco jiného, ale je dobré chovat se vždycky tak, jako že se na nás někdo shora dívá.“

Vedle stěžejního tématu strachu rozvíjí vyprávění i neméně podstatné téma času. Věž s hodinami je ostatně nepostradatelnou součástí pohádkového prostoru. I sebenepatrnější událost může poznamenat vztah člověka ke světu, čas nelze brát na lehkou váhu. Uvědomují si to zejména postavy dědy Tenkráta a paní Jouzové.

Řešení konfliktů je spjato s postupně naplňovanou potřebou kamarádství a přátelství a také téměř bezvýhradně je závislé na zvláště zvýrazněné nutnosti poctivého přístupu ke všemu, co člověk či nadpřirozená bytost dělá.

Témata, která mohou vést dítě k hlubším reflexím o světě, jsou rozvíjena prostředky, které pohádkovému žánru odpovídají a přesvědčivosti vyprávění vycházejí vstříc. Často v humornou nadsázku vyladěné situace jsou soustředěny do sevřeného prostoru, menší počet postav umožňuje čtenáři orientaci v ději. V pojetí hrdinů lze ocenit vyváženost jejich akčnosti. Titul naznačuje hlavní postavy jen zdánlivě, každá postava má v kamsehrabské společnosti své místo, nejen ilustrační doprovod ji dostatečně odlišuje od ostatních. Pestře působí i poměrné zastoupení a účinkování dospělých a dětí.

Postupy, o něž se autor opírá, odpovídají jeho typickému rukopisu. Jsou vystavěny na humoru situací, jazyka, na vzájemném propojování. S úspěchem uspokojí i dospělého čtenáře v touze bavit se. Vypravěč se nezbavuje potřeby vyslovovat podstatné myšlenky, ale chce sebe i druhé vyprávěním především bavit, odlehčit vážné. Dává si záležet na formulacích, jimiž odkrývá víceznačnost jazyka a její komický účin. Promyšlenost v práci s jazykovými prostředky je ostatně patrná i ve volbě jmen většiny hrdinů, nomen omen, která jsou čtenářům srozumitelná již v expozici pohádky, nicméně se ještě více ozřejmují v samotném ději.

Kratochvílův pohádkový román neusiluje jasně o recepční otevřenost směrem k dospělým, jak jsme toho svědky u řady současných tvůrců. I když se bude líbit i starším čtenářům, i když téma strachu je nadindividuální, způsob ztvárnění a poslání směřují především k dětem. A to je na knize sympatické. Osloví dítě jasnou morálkou, čitelnou ve střízlivě zaplněném, pohádkově-všedním světě Kamsehrab. Vyhovuje mu dramatickými zvraty a vůbec svižností vypravování a určitě předpokládaným pohádkovým finále.

K němu lze vyslovit snad jen jednu drobnou výtku, která se týká formativních tendencí textu, a tak vlastně koresponduje s avizovanou představou čtenáře. Snad až příliš nápadně autor k závěru postrkuje dopředu poselství ke čtenáři. Víc než samotný děj se nabízí jeho interpretace a akčnost se zpomaluje hledáním pregnantního vyjádření podstaty pohádkového příběhu. Přitom je vyprávění dostatečně výmluvné. Ani humorné zlehčení a hyperbola by v tomto případě nesemlelo zrna životní zkušenosti, o něž se Miloš Kratochvíl chtěl podělit se svými čtenáři.

S poetikou textu souzní ilustrace Markéty Vydrové. Grafická značka uvnitř knihy napovídá, že oba autoři tvoří homogenní uměleckou dvojici, která je naladěna na téže vlně laskavého humoru, poeticky formovaného prostoru, srozumitelně oslovující dítě slovem i obrazem. Ilustrátorka si dala záležet v obrazech svérázných hrdinů, s nástinem emocionální kresby ve výrazu. I když není příběh postavami zahlcen, čtenáři se na předsádce nabízí atlas hrdinů, který vztah mezi knihou a čtenářem ještě intimizuje. Humor textu je podtržen drobnými citacemi u některých ilustrací a hlavně specifickou karikující interpretací v obrazu.

Strašibraši aneb Tajemství věže v Kamsehrabech je knihou vtipnou a laskavou. Vyvolá na tváři čtenáře nejeden úsměv, který může na konci četby být i vědoucí.