Po knize „Ústně více“. Šestatřicátníci: román faktu z roku 2006 letos vydal historik a publicista Pavel Kosatík po jisté odmlce (během níž ještě vyšly přepracované reedice dvou jeho starších knih) další rozsáhlou biografii s názvem Sám proti zlu: život Přemysla Pittra (1895–1976). Jak se píše v anotaci, jde o příběh českého protestantského myslitele a charitativního a sociálního pracovníka Přemysla Pittra, který většinu života prožil ve sporu s určujícími dějinnými proudy minulého věku. Traumatické zážitky na frontě 1. světové války z Pittra učinily radikálního pacifistu a nonkonformního náboženského praktika, který tvrdil, že „není-li křesťanství kacířské, není křesťanské“. Pracoval ve sdružení YMCA, v abstinentním a vegetariánském hnutí. V roce 1933 otevřel v Praze na Žižkově Milíčův dům, útulek pro trpící a opuštěné děti. Za nacistické okupace pomáhal židovským dětem a v letech 1945–1947, během tzv. „akce zámky“, zorganizoval humanitární pomoc pro víc než osm set židovských, českých a německých dětí, které zachránil z koncentračních nebo sběrných (odsunových) táborů. Po roce 1951, kdy byl nucen odejít do exilu, působil deset let v uprchlickém táboře Valka u Norimberka. Spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa, vydával vlastní časopis Hovory s pisateli. Židovská organizace Jad Vašem jej prohlásila spravedlivým mezi národy; zasloužil se i o první kroky k vzájemnému česko-německému odpuštění a usmíření; znal se s předními osobnostmi jako M. Buber či R. Rolland, kterého však při vzájemném setkání ohodnotil jako člověka, který pouze „opracovává slova“, ale „neručí za sebe sama svými činy“ - čímž Kosatíkovi slouží jako negativní protipól k samotnému Pittrovi.

Kosatík čtenářům v knize nabízí také nevšední vhled do prostředí naší poúnorové emigrace, leccos vypovídá i o vývoji českého pacifismu. Autor přitom ukazuje, jak se Pittrovy radikálně pacifistické postoje časem měnily, takže v emigracii už si zřetelně uvědomoval zneužívání pacifistických myšlenek komunistickými diktaturami a jasně deklaroval, že Ježíš proti farizeům a zákoníkům sice nebojoval násilím, „ale taky s nimi nesmlouval a nepaktoval, ale nazval je pravým jménem, aby před nimi varoval“. Autor se věnuje také spiritismu, jímž byl Pitter mocně přitahován. Parapsychologie se v Pittrově uvažování proměnila v možnou třetí cestu za situace, v níž se podle něj ukázalo, že náboženství (zbavené svého původního étosu) ani věda (schopná skutečnosti zrelativizovat, ale nikoli svět sjednotit) neumožňují vyložit svět komplexně. Uznával ale jen parapsychologii propojenou s náboženskou vírou a odmítal pokusy o její experimetální dokazování. Kosatík nesmlčuje ani Pitterovo rigorózní odmítání většiny moderní literatury: právě spisovatelům dával za vinu „mravní neodpovědnost“ svých současníků, praví umělci totiž měli podle Pittra čtenáře vychovávat. Naopak s velkými sympatiemi líčí Kosatík Pittrovu vynalézavost a statečnost, jež projevoval ve službách těch, kteří byli právě nejvíce v ohrožení: nezřídka přitom zacházel za hranici právě platných zákonů. Jak konstatuje Kosatík, „v každém pachateli dobrých skutků musí být kus anarchisty, ochotného nést kus odpovědnosti tváří v tvář předpisu“.

Kosatík srovnává životní příběh P. Pittra s osudy Josefa Lukla Hromádky, referuje také o Pittrových polemikách a názorovém potýkání s E. Rádlem, T.G. Masarykem či F. Peroutkou - poctivě se snaží vážit argumenty jednotlivých účastníků sporů a upozorňuje třeba na to, že roku 1919 kritizoval Pitter „slovní vlastenectví“ Čechů podobným tónem, jakým psal o Češích Peroutka ve slavné sérii článků (a knize) Jací jsme, podobně pak oba v 50. letech odsuzovali odsun Němců (v čemž byli v emigrantské komunitě výjimeční).

Kosatík citlivě zaznamenává i to, že Pitter se během skoro celého svého života, „naplněného podivuhodnými činy“, řídil „Božím hlasem zprostředkovaným médiem“. Tento „Boží hlas“, stejně jako okolnosti jeho náboženské konverze, se Kosatík nesnaží racionalizovat. Podle něj se sice s podobnými zážitky materialismus vyrovná rychle, třeba v případě vizí vedoucích ke konverzi jako s halucinacemi způsobenými tyfem. Pokud však takový zážitek podle Kosatíka pozdvihne lidský život na novou úroveň, a pokud se obsahem tohoto života stanou „nadstandardní“ skutky, pak jen se skepsí vystačit nelze. Dobro totiž „nemůže vyplynout z jakéhosi pomýlení“.

Při vší Kosatíkově kritičnosti se tak jeho kniha místy mění v jakousi hagiografii, o čemž svědčí už jednoznačný a vší relativizace prostý název knihy. I poslední slova knihy o smrti Pittrovy spolupracovnice Olgy Fierzové, kterou si „Vyšší režie (Bůh) povolala, aby byla s Přemyslem Pittrem zas pohromadě“, vyznívají jako autorovo vyznání. A také jako svědectví o tom, že každá doba potřebuje své hrdiny a snad i světce.