Cenu Magnesia Litera za naučnou literaturu před rokem obdržel biolog J. Flegr, a před ním ji získávali hlavně historici, případně historici umění. Letos je to poprvé, co v této kategorii vyhrála kniha literárního vědce. Nese název Povrch, skrytost, ambivalence: manýrismus, baroko a (česká) avantgarda, ve velké míře se věnuje právě výtvarnému umění a svým širokým rozkročením mezi barokem a avantgardou 20. století nepostrádá ani důležitou historickou dimenzi. V článku o Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, na kterém autor publikace působí, byl Josef Vojvodík nedávno právem označen za vědce širokého rozhledu nejen po literatuře, ale také po výtvarném umění, filozofii i psychologii, kterého nabyl při svém studiu a dlouhodobém pobytu v Německu. Nejen v rámci FF UK, ale celého českého intelektuálního prostředí se jedná o mimořádnou osobnost. Už v březnových Lidových novinách o Vojvodíkově knize tvrdila Libuše Bělunková, že jí „v únoru nejzapeklitější textové dobrodružství přinesla kniha studií estetika a bohemisty Josefa Vojvodíka. Jeho strhující tanec po stopách barokizace světa má sice těžiště především v českém „zvrhlém umění“ konce 19. století až 30. let 20. století, ale najdeme zde i spoustu „emocionálních šoků“ pozdějších“. Právě Bělunková měla jako letošní předsedkyně poroty zřejmě jistý vliv na ocenění Vojvodíkovy knihy.

Povrch, skrytost, ambivalence pojednává o tom, jak „avandgardní umělci i s moderními interpretačními přístupy pracující teorici uvažovali o barokním umění jako umění veskrze moderním, uměním, jež v sobě nese rysy avangardy“. Připojme, že už ve svých předchozích dílech si autor všímal periodického střídání stylů (ve smyslu pohybu „kyvadla“), při kterém na jedné straně stojí románský sloh, renesance, klasicismus (jež sémiotik Igor Smirnov nazývá slohy primární), a na straně druhé gotika, baroko a romantismus (slohy sekundární), přičemž na jedné straně všechny slohy primární a na straně druhé slohy sekundární napříč staletími nemálo věcí spojuje. Co je tedy podle Vojvodíka společným rysem umění avantgardy a manýrismu? Je to pojetí umění jako „absolutního stylu“, snaha o dokonalost uměleckého díla, vyjadřující „subjektivní zvnitřnění“ a zároveň důslednou emancipaci od přírody a vnějšího modelu. Podobně jako se proti tradici vymezovali manýrističtí umělci únikem do minulosti, utíkali avantgardisté do (stejně tak nedohledné) utopické budoucnosti. Dalším společným rysem bylo podle autora pojetí uměleckého díla jako výzvy možnostem a schopnostem recipientova vnímání, jehož mechanismy jsou konfrontovány s něčím neobyčejným.

Vojvodíkovy interpretace jsou rafinované a přeplněné odkazy na velmi obsáhlou škálu autorů, od těch známých, jako je J. Lacan, který se prý sám barokem zabýval a kterého Vojvodík uvádí ve vztah k poezii R. Weinera, nebo J. Derrida, o kterém autor píše ve spojitosti s jeho konceptem apofáze při interpretaci Halasovy básně Nikde, až k autorům neznámým, které Vojvodík znovuobjevuje, jako byl psychiatr S. Nevole.

Pokud L. Bělunková psala v souvislosti s Vojvodíkovou knihou o dobrodružství, tak vzhledem k nárokům, které klade na čtenáře, můžeme říci, že ona kniha sama představuje nemalou „výzvu možnostem a schopnostem recipientova vnímání“ - a v onom dobrodružství četby možná leckterý čtenář nevytrvá až dokonce. Tím by se ovšem připravil o nevšední interpretaci filmu Anga Leeho Zkrocená hora z roku 2005. Vojvodík se v ní snaží pomocí verbálních prostředků dokázat, že verbalita je v tomto filmu spojena s neautentičností, zatímco tím, co skutečně promlouvá, je řeč těla. Důraz na lidskou somatičnost tuto kapitolu spojuje s Vojvodíkovou předchozí knihou Imagines corporis: tělo v české moderně a avantgardě, a v široké míře se v ní ke slovu dostává také „biologično“, čímž se obloukem vracíme na začátek tohoto textu.