Stig Sæterbakken se narodil v roce 1966 v Lillehammeru. Debutoval jako osmnáctiletý gymnazista básnickou sbírkou Flytende paraplyer (Plující deštníky). V osmdesátých letech pracoval jako filmový a literární kritik v časopisech Sogar a Nye Morgenbladet. V roce 1991 vydal svůj první román Incubus. Zlom v jeho románové tvorbě přinesla tzv. S – trilogie - Siamesisk (Siamská dvojčata, 1997), Selvbeherskelse (Sebekontrola, 1998) a Sauermugg (1999). Všechny tři romány volné trilogie pojednávající o mužích, kteří se nedokáží vyrovnat sami se sebou, zaujaly kritiku především stylem psaní připomínajícím např. Augusta Strindberga. Sæterbakken se věnuje i esejistice a působí také jako překladatel, v roce 2000 vyšel jeho překlad výboru poezie Edgara Allana Poea, zajímavostí jsou i jeho překlady tří slovenských básníků Buzássyho, Ondruše a Kupce.

Hlavními postavami románu Siamská dvojčata je starší manželský pár Edwin a Erna Mortensovi. Edwin je téměř slepý, ale slyší dobře, zato Erna je nedoslýchavá, zrak jí však zatím slouží. Edwin, bývalý ředitel léčebny pro dlouhodobě nemocné, tráví své dny na houpacím křesle v koupelně. Sedí, denně spolyká několik desítek žvýkaček značky Orbit a přemýšlí. Erna vstupuje do koupelny jen, když nese Edwinovi karbanátky nebo si potřebuje odskočit. Návštěva domovníka, který přijde do bytu namontovat novou žárovku, přinese naději na změnu stejně jako touhu, aby vše zůstalo tak, jak je.

Dva vypravěči – Erna a Edwin – se spravedlivě střídají kapitolu po kapitole, aby si postěžovali na svůj ubíjející život. Edwin si libuje v podrobných popisech svého umírajícího těla i vyměšování. Mezi Edwinovou anatomii se někdy probleskne zážitek ze dob, kdy ho tělo ještě poslouchalo, přesto si jeho předchozí život nelze příliš plasticky představit.

„Necítím nic, bolest je pryč, jako bych seděl s ledovým rampouchem mezi nohama, dolní polovina těla je tak nefunkční, že by se mohla prohlásit za mrtvou, zatímco ta druhá je živá a v poměrně dobrém stavu, i když to je možná trochu přehnané. Alespoň jsem trochu napřed s úklidem, než nastane ta velká show, kdy se vyklízí krám a všechno musí pryč… Jaký asi bude ten den, kdy mi někdo vytáhne špunt a život odteče jako zkažená polévka?“

Erna je odevzdaná osudu, svůj život vnímá jako vyplétání se z Edwinových sítí, do kterých se jí snaží její dvojče chytit. Edwinovo tělo se jí příčí, i ona se neubrání plastickým popisům jeho odumírající schránky, zatímco jeho duši snad už ani nevnímá.

„Když někdo volá a já vezmu telefon, hned, jakmile vejdu do koupelny, Edwin zaútočí, kdo volal, co proti němu kuju za pikle, jestli se nechystám odjet a nechat ho tu holičkách, je přece tak bezmocný, jak tvrdí, ale není to tak, nevím o nikom, kdo by se byl schopen o sebe postarat tak dobře jako on. Sedí uvnitř, ať je den, nebo noc, a myslí. Dělá jen to, je jako pavouk, který bez ustání tká, jako by všechna ta léta spotřeboval na to, že si vytvoří síť s jemnými oky, musím pokaždé dávat pozor, kam šlápnu, nikdy nepřestane tu síť tkát, vůbec jsem si nevšimla, že jsem se do ní zamotala, už se z ní nevymotám.“

Román Siamská dvojčata není moc optimistický, ať už ho čteme jako příběh stárnoucího manželství, příběh o samotě či příběh o životě na hranici smrti. Rozhodně je však výborně napsaný, strohý a syrový jazyk donutí čtenáře přečíst knihu jedním dechem.