Po několika letech vyšlo další dílo proslulého maďarského spisovatele Sándora Máraiho, v němž se zabývá nejen úpadkem měšťanského stavu po první světové válce, ale i obecnějšími tématy souvisejícími s životem v kapitalismu nebo se smrtí.

Dvoudílný svazek Deníků zachycuje autorovy zápisky od roku 1944 až po rok 1989, kdy spáchal Márai v San Diegu sebevraždu. Pásmo záznamů tvoří kritické reflexe maďarské společnosti, evropské civilizace, úvahy o umění, literatuře a Bohu i střípky bezprostřední reality všedního dne. Deníky byly od počátku určeny k publikaci, nemají tedy charakter ryze osobní výpovědi. Z pásma delších či kratších zápisků, které na sebe místy navazují a místy působí jako mozaika samostatných postřehů a asociací, k nám promlouvá nekompromisní zastánce měšťanských hodnot.

Kritika poťouchlé společnosti
Jestliže v románu Zpověď (Egy polgár vallomásai 1934; Academia 2003) Márai popisuje svět středoevropské měšťanské vrstvy a její pozvolný rozpad, v Denících vykresluje obraz jejího finálního zániku, který započal po Trianonské mírové smlouvě roku 1920 a byl dokonán v závěrečné fázi druhé světové války. Vylíčit proces rozpadu střední třídy považoval Márai za stěžejní úkol své tvorby. Vůči chování třetího stavu od konce první světové války zaujímá jednoznačně odmítavý a nelítostný postoj: kritizuje jeho nevzdělanost, diletanství a zbabělost a akcentuje u něho mimořádnou schopnost zbavit se každého talentu a konkurence. Ubohý mravní kredit střední vrstvy má za jednu z hlavních příčin zkázy, která v Maďarsku nastala pod tlakem nacionálně-socialistické vlády Ference Szálasiho. V době tzv. šípáckého teroru v roce 1944, kdy v Maďarsku probíhaly masové pogromy a deportace Židů a kdy se „maďarský střední stav zbláznil a opil židovskou otázkou,“ se autorův postoj výrazně radikalizuje. Ostří kritického pohledu se projevuje nejen v obsahu, ale též ve volbě lexika. Autor nemilosrdně kritizuje nejen třetí třídu v bývalých Uhrách, ale nakonec celou maďarskou společnost, v níž se navzájem sváří „poťouchle se šklebící třídy.“ Pasáže, v nichž převažuje přímočarý didaktický tón, působí na čtenáře občas iritujícím dojmem. Ostrá, explicitní kritika místy evokuje pocit morální nadřazenosti, který je člověku od přirozenosti protivný a málokdy docílí u adresáta kýženého efektu. Mnohem účinnější je Márai v místech, kdy tasí jiné zbraně – elegantní smysl pro humor a břitkou ironii – a kdy má jeho kritika formu dobře vypointovaných aforismů. Zápisky z dob vrcholícího válečného běsnění patří k tomu nejlepšímu z Deníků, Márai zde téměř plasticky vykresluje každodenní život v Budapešti v době obléhání, všudypřítomné drancování a rabování, materiální a lidskou bídu i chvíle drobného štěstí.

Člověk kontra ideje
Ke konci války se autor ze zoufalství uchýlil do přístavu samoty a práce. „Vnitřním emigrantem“ zůstal i poté, co z rodné země odešel a usadil se v Americe. V kolébce atomového věku z povzdálí sleduje, co se děje v Maďarsku a jak se v době, kdy se „kultura, do níž se evropský člověk narodil, rozpadla na atomy,“ rodí „postevropská civilizace.“ Seznamuje se s americkou konzumní společností a s nostalgií vzpomíná na doby, v nichž hodnotu člověka neurčovaly pouze úspěch a schopnost „horlivého sebeprodávání“, ale především míra kultivovanosti, vzdělanosti a osobnostních kvalit jedince. V Americe vždy postrádal zašlého ducha klasické evropské kultury a nikdy k této zemi nenašel osobní pouto. Hluboce zde prožíval osamělost spisovatele v emigraci, který je odtržen od atmosféry mateřského jazyka a jeho rodná země pro něho přestala být domovem. Situaci mu ztěžoval fakt, že pobyt v Americe nemohl živit „kyslíkem emigrantova života“ – hněvem, jelikož stav maďarské společnosti po válce ho od vlasti navždy odcizil.

Márai odmítá jak socialistické, tak kapitalistické uspořádání světa, stejně jako všechny systémy, v nichž je společnost ukázňována podle ideje nějakého principu, a ne podle zákonů lidské povahy. „Lidé dovedou být darebáky a hrdiny jedině po lidském způsobu.“ Je proti jakémukoli masovému řádu: „masa zabíjí člověka a uvnitř masy zůstává člověk bez Boha jako její epitelová buňka.“ Člověk je pro Máraiho základním měřítkem hodnot a smyslem všeho, co zažijeme, ve dvacátém století ale vidí hrozbu jeho postupné likvidace. „Osmnácté století odstranilo náboženství. Devatenácté století odstranilo Boha. Dvacáté století odstraní člověka.“ Autorovo humanistické smýšlení se prolíná celými Deníky, k době renesance a antiky se též Márai vrací nejčastěji. Konkrétní díla klasiků zde však nejsou jen vnějšími atributy, ale tvoří pilíře celého textu.

Mizení do nicoty
V „titulním roce orwellovského superbraku“ (1984) se mění forma zápisků. Až doposud byly Deníky strukturovány pouze jednotlivými roky, od této chvíle si Márai zapisuje konkrétní dny, odstavce se zkracují a zrychluje se tak tempo celého díla. V poslední fázi se rapidně mění též charakter záznamů, Deníky dostávají výrazně intimní ráz. Márai je nucen čelit ničivým příznakům stárnutí a blížícímu se přízraku smrti a více se přimyká ke své manželce Lole. Jestliže až doposud byl věnován Máraiho choti minimální prostor a zmínky o ní nevypovídaly nic zvláštního o její osobě ani o vzájemném vztahu, od chvíle, kdy Lola umírá, se stává dominantou textu. Místa, v nichž autor popisuje poslední týdny manželčina života, patří k nejsilnějším momentům četby. Ve stínu smrti autor zjišťuje, že tvoří se svou ženou „absolutní tělesnou a duševní pospolitost“ a je s ní srostlý do takové míry, že o tom sám neměl tušení. Márai ztrácí zájem o okolní svět, četbu i práci a jeho jediným přáním je odejít společně s manželkou. Lolina smrt výrazně zasáhne i do vývoje jeho metafyzických úvah, ještě v roce 1984 autor píše: „Na stará kolena jsem dospěl k tomu, že nevěřím v nic, aniž popírám možnost čehokoliv.“ O rok později, pár dní před Lolinou smrtí, ale konstatuje:

„Přicházíme z nicoty a do nicoty mizíme, všechno ostatní je dětinské fantazírování.“ V zápiscích z roku 1984 prožívá blízkost smrti, ale tento fakt ho spíše uklidňuje, po ztrátě manželky se však pro něho smrt stala zcela nepochopitelným jevem: „Silnice vede podél nemocnice, kde L. před pěti měsíci zemřela. Nic není tak ,absurdní‘ a ,groteskní‘ jako smrt.“ Konec života strávil autor ve stavu jakési apatie: „Nacházím se na konci čehosi a jsem už lhostejný.“ V krátké době přišel o všechny blízké a zůstal zcela osamocen, čekal jen na vhodný okamžik, kdy přijde „povolávací rozkaz“ a on bude moci dobrovolně odejít dřív, „než bude pozdě.“

V Denících se stejně jako v celém autorově díle projevuje Máraiho schopnost věrného zachycení ducha doby, bravurní smysl pro detail a pronikavá, poctivá reflexe. Kniha vyniká i kvalitním překladem a precizní redakční úpravou. I přes místy rušivý mentorský tón jsou oba svazky strhující, inspirativní četbou, mající charakter unikátního deníkového románu, který lze doporučit pozornosti každého „Evropana.“