Od září 2006, kdy román Jáchyma Topola Kloktat dehet vyšel v nizozemském překladu, se v nizozemském tisku objevilo – u českého titulu nebývalé – množství ohlasů od renomovaných recenzentů. Jejich společným rysem je, že v nich velké místo zabírá převyprávění děje – s proměnlivou úspěšností (snad pro ilustraci, jaká úskalí mohou pro zahraničního recenzenta představovat topolovské reálie: Siřem leží podle jedné recenze “v lesích východního Československa” – souvislost s Kafkou se nezmiňuje ani jednou; po vyhnání jeptišek se ze sirotčince stanou “kasárna ruských Fedotkinových jednotek” – Baudyš a Vyžlata jsou tedy “ruští vojáci” atd.). Zajímavější jsou hodnotící pasáže:

Trouw, 16.9. 2006, Antoine Verbij: Osudy sirotčince, České 20. století očima dítěte (Lotgevallen van een weeshuis, Tsjechië´s 20e eeuw door kinderogen)
“Jáchym Topol, jeden z nejvýznamnějších současných českých spisovatelů, rozvíjí v tomto románu myšlenku, že dějiny jsou sen. Opakují v podobě noční můry to, co už se popisuje v mýtech, pověstech a pohádkách. Nic není nové.
Kloktat dehet působí nejprve jako překypující, ale zábavný román. Až při druhém čtení vydá některá ze svých tajemství. Kdo ví, co objevíme při třetím, čtvrtém, pátém čtení!”

De Volkskrant, 29. 9. 2006, Michaël Zeeman: Šup do sirotčince, Jáchym Topol navazuje na dlouhou českou tradici (Hoplakee het weeshuis in, Jáchym Topol knoopt aan bij een lange Tsjechische traditie)
“Jáchym Topol, autor této úchvatné knihy, používá Iljovo zrání jako vůdčí motiv. Zrání uprostřed stejně postižených a v poměrně uzavřeném prostředí sirotčince by snadno mohlo vést k příběhu kvasu a zmatků, k typickému příběhu společně vyrůstajících pubescentů v chlapecké kolonii.
Protože ale autor velmi rafinovaně používá Iljův životní příběh jako prizma, v němž se lámou zásadní historické události komunistického Česka, vychází z toho cosi mnohem méně důvěrně známého, cosi mnohem víc zneklidňujícího. V Topolově příběhu není nejdůležitější individuální zrání toho klučíka, ale zůsob a míra, jakým tam proniká šílený a šíleně krutý vnější svět. (...) Ilja nemá přehled, má pouze pud sebezáchovy. Co se přesně děje, to on také neví – hledá jen únikové cesty. Je velmi obtížné odolat pokušení vidět v tom něco “typicky českého”, kombinaci vitality a preventivního poraženectví.
Jisté je, že Topol – ročník 1962, tedy z generace následující po disidentech –, v nizozemštině známe také jeho román Noční práce, vyjadřuje jak kontinuitu, tak původnost české literatury. Je to divné a chytré, obojí platí i o něm.”

De Groene Amsterdammer, 13.10. 2006, Jacq Vogelaar: Rodilý sabotér (Een geboren saboteur)
“I v předchozím přeloženém románu Noční práce ukazuje Topol (1962) chaos roku 1968 očima malého kluka; teď je to trochu grotesknější příběh, ale stejně zamotaný – slovo ´tartas´ padá trochu moc často.”

Leeuwarder Courant, 20. 10. 2006, Hans van der Heijde: Přežít v české apokalypse (Overeind blijven in Tsjechische apocalyps)
“Topol mísí v románu “Kloktat dehet” v nádherném stylu realismus s apokalyptickými surrealistickými obrazy války, která ve skutečnosti válkou nebyla. Čas a jeho průběh jsou z gumy. Jeho Češi jsou jednou Švejci, jindy stejně malicherní jako nafoukaní fantasté. Domov Domov se někdy podobá škole z klasické knihy Gézy Ottlika Škola na hranici. A sdílí s ní důležité téma: jak může bezbranný jedinec přežít v krutém, korumpujícím světě.”

Het Parool, 16.11.2006, Alle Lansu: Odysea kluka, který přežije všechno (De odyssee van een kleine overlever)
“Není divu, že byl román Kloktat dehet českého spisovatele Jáchyma Topola (1962) ve vlastní zemi vyhlášen Knihou roku 2005, vypráví totiž hravě a dobrodružně o klíčové události v historii Československa – sovětském vpádu, který v roce 1968 ukončil Pražské jaro. Topol použil tyto historické kulisy už v románu Noční práce, jímž před několika lety prorazil mezinárodně. Znovu rád využívá přitažlivé perspektivy citlivého dítěte s bezbřehou fantazií. (...) Kouzlo románu Kloktat dehet spočívá z významné části v odzbrojujícím, naivním, a proto pravidelně dojemným tónem Iljova vyprávění. (...) Pak se kniha rozvine v dobodružný, místy surrealistický pikareskní román s Iljou v dvojaké roli tlumočníka a znalce venkova...”

NRC Handelsblad, 24.11.2006, Margot Dijkgraafová: Kdy už to mý zasraný dětství skončí? (Wanneer lopen die klotekinderjaren af?)
“Topol nenapsal historickou dějepravu, nenačrtl obraz klíčového období českých dějin, nechtěl s ničím zúčtovat, nechtěl nic proklamovat. Udělal to, co je podle Milana Kundery úkolem románu, totiž “ukázat a dát odhalit to, co může ukázat pouze román”. V případě knihy Kloktat dehet je to obraz kluka bez útočiště, v chaosu násilí a války, a přese všechno s nádhernou tragikou, která z toho plyne. Topol překonal sám sebe.”