Slovinský básník Marjan Strojan (* 1949) dal o sobě nedávno vědět dvěma důležitými počiny. Tím prvním bylo vydání obsáhlé Antologie anglické poezie (1997), která mapuje anglickou poezii od počátků po dnešek. Tím druhým bylo vydání třetí básnické sbírky Parníky v dešti (2000), za niž mu byla udělena prestižní Veroničina cena.
Jádrem českého výboru Výlety do přírody je právě sbírka Parníky v dešti, ale obsahuje také několik básní z předchozích dvou sbírek Výlet do přírody (1990) a Drobné nespavosti (1991).

Strojan - dlouhá léta redaktor BBC, dnes pracuje v lublaňském rozhlase - dochází ve své poezii k paradoxnímu hledání poezie při vědomí mnohoznačnosti věcí ve světě, které v básni naplní významem jedinečným, samotnou poezií. Řada jeho básní vychází z příběhu, události či epizody, jež ovšem nejsou cílem samy o sobě, ale vždy jsou reflektovány a nazírány prizmatem situace, v které jsou zapisovány, v situaci poezie. Báseň a poezie vůbec se mu pak stává jedinečným světem, který věci všedního světa osvobozuje a dovoluje jim existovat v jejich prapodstatě.

Obrazy se kupí jeden za druhým a jejich zdánlivou nesouvislost provazuje jako červená nit subjektivita reflektujícího tvůrce. Myšlenky a meditace mění tempo z chůze v let a naopak, lze jen nestranně pozorovat i nechat se vtáhnout do světa věcí i představ v jedné chvíli.

Básně po sobě nenásledují běžným způsobem, ale vrství se, překrývají, odrážejí se jedna v druhé. Objeví se v ní celá řada poloh od filozofující ke smyslové, od hravé k tísnivé a úzkostné, od náladové k experimentující, od baladické až k postmoderně mnohorozměrné.

Ke Strojanově originální poezii se obtížně hledá srovnání mezi slovinskými současnými básníky. Obdivuhodně vychází z tohoto okamžiku a zároveň není časová, čas vlastně úplně přestane být měřítkem věcí a světa. Strojan vyjadřuje vědomí, že jeho poezie je dílem proudu jazykového tvoření, které nemá začátku a konce, dílem jazyka, který byl, je a bude, jazyka, do kterého básník vstupuje kdykoli a ve kterém se básnické já může jakkoli a kdykoli zrodit.

Poezie je neustále vnímána ze dvou stran. Jako poezie, která jest, zároveň však také jako poezie, která poezií nemůže být. Reflektuje člověka, který je vnořen do jednotlivých slov básní, jako člověka, který je vším a zároveň neexistuje, protože je jen ve slovech. Text je svou vlastní sebereflexí - „budu stručný“ nebo „jen těchhle několik slov mám“. Zároveň se naznačuje, že to podstatně se odehrává mimo vlastní text: „jen těchhle několik slov mám- nemohu vám je povědět“, báseň Velice rozšířený příběh, „fantazijní krajina, před kterou stojíte, opakuje jakési sny, na něž si nemůžete vzpomenout, a není vám dáno na ně zapomenout“ aj.

Strojanova POEZIE je překvapením, pouzdrem světa, článkem mezi příčinou a následkem existence.

Na závěr je třeba zmínit ještě jeden podstatný rozměr této knížky. František Benhart, autor překladů i doslovu sbírky, v této knížce také pokračuje v zajímavé spolupráci se slovenským vydavatelstvím Drewo a srd, které se soustřeďuje mj. na zajímavé básnické tituly vydávané vedle slovenštiny také v češtině. Ze slovinské literatury už vyšli Dane Zajc, Aleš Šteger a Josip Osti, ale lze najít také knihy srbských, polských, slovenských či amerických autorů.