Etruskové: jeden z nejtajemnějších národů světa. Přestože stál u kolébky římské civilizace a zachovalo se mnoho jeho památek, znalostí máme o něm pramálo – nevíme, odkud přišel a jaká byla přesně jeho úloha při budování Říma, etruské písmo je jedno z největších filologických tajemství. Máme tedy před sebou téma jako stvořené pro tajemný příběh, který se čte jedním dechem.

Sebastiano Vassalli, který se nyní (např. po Miku Waltarim) Etrusků ujal, je významný italský prozaik a některé jeho romány patří k tomu nejlepšímu, co za posledních dvacet let italská próza zrodila (čeští čtenáři mohou ocenit jeho kvality v novele Labuť a románu Zlatu světa). Spojení atraktivní látky a vynikajícího vypravěče tedy dává tušit mimořádný zážitek. Ten, kdo Vassalliho alespoň trochu zná, je ale šokován: v tomto případě totiž vzniká hluché, toporné, nic neříkající dílo.

Hrdinou knihy je otrok Timodémos, který se se svým pánem Vergiliem a s Maecenatem, známým římským boháčem, vydává na cestu do Etrurie (dnešní Toskánsko), kde Vergilius hledá tajemné počátky Říma – potřebuje totiž načerpat látku k Aeneidě, na kterou netrpělivě čeká císař Augustus. Po snahách o navázání kontaktu s nejvyššími etruskými knězi dosáhnou hrdinové cíle: jsou během tajemné mše uvedeni do transu, ve kterém mohou slyšet nespočet hlasů z minulosti, hlasů etruských dobyvatelů a porobeného místního obyvatelstva, a nakonec se setkávají i s nejvyšším etruským knězem Aisnou.

Je vidět, že Vassalli si pečlivě nastudoval dobové reálie a prameny. Timodémovy vzpomínky na dětství a mládí jsou jako vystřižené z řeckého a římského dobrodružného románu. Když se hovoří o uměleckých kroužcích, usilovně se snaží vyjmenovat všechny nám známé autory (zejm. str. 202), cituje malůvky a nápisy na zdech, které známe z Pompejí, nastoluje hypotézu o tom, proč byl Ovidius poslán do vyhnanství, snaží se vyjádřit ke všemu, ať už je to v příběhu funkční nebo ne. Některé pasáže vypadají jako scénky z večírku etruskologů. Například je známo, že jedním z mála dešifrovaných etruských nápisů jsou označení hracích kostek, jejichž strany jsou popsány etruskými číslovkami. Známe tedy etruské výrazy pro číslovky od jedné do šesti a autor se neudržel, aby toho nevyužil při hospodské scéně na s. 122. Vassalli několikrát prohlásil, že nepíše historické romány v pravém smyslu, že jen používá historické kulisy pro své příběhy. Tentokrát zůstalo jen u těch kulis, protože kromě nich a kromě několika statistů, jež snad měli být hlavními postavami, zeje scéna prázdnotou. Tato kniha tak paradoxně zaujme nejvíce toho, kdo si chce číst o starém Římě a obehrané antické reálie ho jen potěší.

Román má naprosto ploché, nudné postavy, s nimiž se čtenář těžko ztotožní. Vergilius je vylíčen dle tradice jako moralistní básník pohybující se ve svém vlastním světě, o Maecenatovi se dočteme, že jeho tvář byla kamenná a neproniknutelná, což autor využil pro skutečně kamennou a neproniknutelnou charakteristiku postavy. Není o moc víc než a mechanicky se pohybující maskou: “miluje, nebo nenávidí, nic mezi tím nezná; a odjakživa dělí lidstvo na dvě kategorie: na přátele, jimž je dovoleno vše, a nepřátele, proti nimž lze použít cokoli” (s. 60). Samotnou lásku a nenávist však v knize nenalezneme, stejně málo je v ní humoru, emocí, dramatických scén (některé by takové mohly být, ale autor je takto nezobrazuje), vše plyne nudně, bez chuti, s občasným nepříliš dojemným patosem, například když Timodémos pláče nad koncem Etrurie (s. 185). Kde je fascinující realismus a humor románu Marco a Mattio?

S Vergiliem do příběhu vstupují prvky literárního světa: z těch méně sympatických je to jakýsi klasicizující odstup vypravěče od jeho látky: počínaje Timodémovým pohnutím, když poprvé vkročí do Vergiliovy knihovny (s. 34), přes následující oslavy četby, až po konstruování Vergiliova vznešeného profilu. Tento postup je přitom v nesouladu s jedním z mála kladů, které tato kniha má. Zatímco Vergilius jako člověk je svým sluhou prezentován přes idealizující filtr, na jeho díle Vassalli zdařile ukazuje lživost podobných filtrů a představuje básníka v jeho kontroverzní úloze korektora skutečnosti, zneužitého Augustem k falešné nobilitaci římských dějin: “Maecenas mu řekl, že oni jediní [básníci] jsou schopni ovládat bohy a legendy a vytvářet tak mýty, které ještě neexistují, či pozměňovat ty, které tu už jsou.” (s. 56). Přestože cesta do Etrurie ukáže, že Řím se zrodil z ohavných zločinů a že Aeneas byl “odporný tlusťoch, slizký hůř než slimák a páchnoucí víc než vepř” (s. 136), touha vytvořit svému národu pomník nakonec zvítězí. Zajímavá je rovněž konfrontace římského písemnictví s etruskou civilizací, která nepěstuje slovesnou kulturu, nemá spisovatele, pouze písaře, a ti jsou považováni za nečisté. Škoda, že tato společensko-literární témata nebyla posílena a dovedněji zpracována.

Nic nelze vytknout kvalitnímu překladu Kateřiny Vinšové ani rozsáhlému doslovu Jiřího Pelána (který mimochodem hodnotí tento titul velmi kladně). Je to Vassalli, kdo tu zklamává. Nespočet působí dojmem jakési pracovní verze, z níž se má román teprve narodit. Proč nám Vassalli předložil koncept, ve kterém se skutečné vyprávění ještě nedalo do pohybu, to vědí snad etruští bohové. Škoda, že neznáme etruský výraz pro nulu, bylo by to stylové hodnocení uměleckého dojmu románu. Tak alespoň jako ve škole: za čtyři (huth).