Banální příběh
Poslední román významné české prozaičky, která je představitelkou specifického proudu tzv. „ženské literatury“, nese podtitul Filmová povídka o prostém životním běhu.
Poslední román významné české prozaičky, která je představitelkou specifického proudu tzv. „ženské literatury“, nese podtitul Filmová povídka o prostém životním běhu. Autorka publikuje už od osmdesátých let, širší „slávu“ však získala svým předposledním románem Temná láska, jakýmsi erbovním dílem nepokleslé, hodnotné literatury psané ženami a o ženách. Ženský přístup ke světu a příběh ženského vnímání je i obsahem jejího posledního opusu. Narozdíl od tvarově experimentující a novátorské Temné lásky představuje Banální příběh v jistém smyslu krok zpět.
Pro většinu autorčiných textů je typická fragmentálnost a střihovost, nekonzistence, která klade svým čtenářkám a čtenářům sice odpor, nakonec ale přináší větší požitek z četby. Banální příběh je klasickým příběhem s kauzálně chronologickou strukturou se vším všudy. Odkaz na „filmovost“ autorka dodržuje především v rovině výstavby – text člení do krátkých kapitol, připomínajících jednotlivé filmové záběry, využívá střihy, jako by okem kamery sledovala jednotlivé aktéry. Používá přítomný čas a jednoduché věty, aby si čtenář mohl jednotlivé scény snadno vizualizovat („Eva veze Pavlu autem domů; ta se rozplývá nadšením.“ s. 20).
Filmový je i onen „banální příběh“, bez složitějších retrospektiv a návratů plyne zhruba od okamžiku setkání dvou ústředních postav až k relativně šťastnému konci. Hlavní hrdinka, stárnoucí úspěšná žena, jíž se pod rukama rozpadává dlouhodobě krachující manželství, se musí vyrovnávat s nadcházející životní krizí – rozvod, stáří, ztráta jistot. Zároveň to je silná žena, která dokáže začít znova, nesentimentální, silná a samostatná. Nové naplnění (byť bez romantizujícího pohledu a značně realisticky nahlížené) nachází ve vztahu s moldavským gastarbeiterem.
Čím se Alexandra Berková na hony vzdaluje obecně rozšířené představě o tzv. ženské literatuře (sladkobolné romány s ubohou zápletkou a nulovou autorskou invencí), je především její schopnost zpracovat příběh originálním způsobem a hlavně nesentimentálně a kriticky. Žena v jejím podání je sice oběť genderových stereotypů, ale autorka ji zachycuje ve chvíli, kdy se z nich začíná vymaňovat. Vinu za osud svých hrdinek nikdy neklade výhradně na jejich okolí, dokáže je ironizovat a zesměšňovat, přesto ve čtenáři vzbuzují sympatie.
Tradiční ženské romány však nesporně stojí v pozadí jejích knih – Banální příběh k nim odkazuje jak svým apriori ironickým názvem, tak i rozvržením samotného děje. Berková jako by hledala cestu, jak uchopit látku, přitažlivou pro čtenářky a jistě i autorky, nepokleslým způsobem.
Svůj autorský rukopis, jejž rozvíjela od prvotiny Knížka s červeným obalem, v Banálním příběhu ovšem silně potlačila, či spíše zkrotila. Formální zajímavost „filmové povídky“ je přinejmenším sporná, její kdysi nejsilnější motivy (např. vztah s rodiči) působí poněkud omšele a neinvenčně.
Svým posledním románem se tak autorka bezpochyby přiblížila širšímu čtenářskému spektru; ty, kteří s napětím očekávali další svébytné literární dílo, možná trochu zklamala.
Více o autorce: http://www.motto.cz