Berkové prvotina se dočkala třetího vydání – a konečně také obalu, který plně koresponduje s jejím názvem. Autorka na záložce píše, že první vydání „knížky“, roku 1986, zmizelo z pultů během dopoledne: „Takovou sílu vyvolal hlad po nekomerčním, totiž nepartajním, autentickém psaní, takovou sílu měla autorská touha být slyšen...“

Dnes Berková patří mezi uznávané prozaičky – poslední knihou Temná láska se zařadila mezi autorky, které originálním způsobem zpracovávají ženskou tematiku. To, co snad kdysi čtenáři mohli chápat jako „nepartajní, autentické psaní“, je (mimo jiné právě v kontextu Temné lásky) vnímáno jako styl psaní charakteristický právě pro ženy.

Na první pohled spolu povídky v Knížce s červeným obalem nijak nesouvisejí – kromě toho, že se všechny více méně týkají mezilidských vztahů. Na pohled druhý je však evidentní, že autorka v nich konstruuje jakýsi novodobý rodinný cyklus charakteru téměř rituálního. Mikropříběhy sice nemají žádného společného hrdinu (až na tu a tam se objevující Ditu), ale jako by na sebe kauzálně a chronologicky navazovaly: sledujeme tři generace. Proměnu dětí v rodiče a rodičů v prarodiče. Přičemž kniha v zásadě začíná početím a končí smrtí. Všechny věkové skupiny jsou světem smýkány v poutech dobových omezení. Ty však nemají rozměr pouze politický, „aktuální“, ale vznikají spíše z vyprázdněnosti slov, jimiž je člověk dennodenně zahlcován a jež sám produkuje. Kromě toho jsou ženy zobrazeny – a to považuji za aspekt aktuálnější – ve svém takzvaně „tradičním“ poslání. V posluze mužům, bez ambicí, s věčnou a nikdy nenaplněnou touhou po lásce. Opuštěné a udřené, neschopné změnit svůj úděl. Touto vracející se metaforou nenaplnění ženského osudu je zde motiv nenapsané knihy: hrdinky by rády zapsaly svůj příběh, dokonce ho chtějí i vydat, ale ve stávajícím světě buď nenacházejí dost času a sebevědomí k psaní, anebo nedokážou naplnit požadavky, kterou na literaturu kladou – muži!

Berková rezignuje na souvislou výpověď, věty přerývá v polovině, rychle střídá krátké promluvy mnoha postav. Banální všednodennost vzápětí změní v absurdní či komickou nesamozřejmost. Pracuje s obrazy až surreálnými, fantastické výjevy doprovází dětskými říkankami, nešetří ironií. Nenechává čtenáře v klidu, naopak si vymiňuje jeho pozornost – a spolupráci. Používá autorského komentáře na způsob scénických poznámek, vkládá příběh do příběhu, volně proplouvá mezi vypravěčskými pásmy i časovými rovinami. Je to psaní v dobrém slova smyslu komplikované, zřetelně vykonstruované a promyšlené.

Opětovné vydání dnes už málo dostupné Knížky s červeným obalem považuji za počin – minimálně za čtenáře dnešní Alexandry Berkové, kteří se tak mohou vrátit k jejím začátkům a sledovat vývoj její tvorby.