Prochasko pochází ze západní Ukrajiny, odkud také čerpá témata pro svá díla. Jeho „Halič“ FM je soubor krátkých úvah určených původně pro rozhlas. Autor je četl na ivano-frankivském rádiu Veža (Věž) jednoho podzimu, zimy a začátku jara. Jde o krátké (vždy na jednu stranu knihy) úvahy prakticky na jakékoli téma. Prochasko v úvodu upozorňuje, že vlastně nejde o literaturu, protože se musel omezit na tříminutový monolog před rozhlasovým mikrofonem, tudíž byl nucen text zhutnit, zkrátit, až téměř obnažit na holou kostru slov-významů-podstat, která ovšem nepostrádá žádný z atributů kvalitní literatury. Autor se každý den nad něčím či někým zamýšlí a zkratkovitou formou nám o tom podává zprávu: o své babičce, její květině, kterou zdědil, jedna úvaha je věnována B. Hrabalovi, v další se odvolává na Kunderu, jinde „se chlubí“ svými botanickými atlasy, dále najdeme reflexi na sv. Františka z Assisi. Jako ukázku jsem vybrala úvahu t 15.1.

Taras Prochasko: „Halič“ FM
15.1.
Doma nejsem nikdy sám, kromě různých dalších lidí se mnou domov sdílí jedna pozoruhodná rostlina – araukárie. Když se podíváte z ulice do okna, vždycky ji zahlédnete, i když je menší než já. Přesto je jí už více než sto let. Tyhle araukárie rostou velmi pomalu ve svých Andách. Takže araukárie jsou andské borovice. Dožívají se nějakých tří tisíc let. V evropských domácnostech byly v módě na začátku století (20. st. – pozn. překl). Secesní sloh si v takové ornamentice liboval. Skutečně, rostlina je velmi krásná. Má čtyři dlanité větve v každém patře.

Ty vespod postupně usychají, odumírají a odpadávají. A na vrcholku narůstají nové milimetry. Araukárii dostala moje babička jako dárek za to, že kohosi ještě ve 20. letech úspěšně vyléčila. Tehdy stromek neměl víc jak 40 cm, i když byl starší než sama babička. Ta ale tehdy, pravda, nebyla ještě babičkou. Podle svého životního tempa byla araukárie nemluvnětem.

Ze začátku si rostlina ničeho nevšímala. Později začala pozorovat vše, co se v domě dělo a všechny naše starosti ukládala do svých větví. Takto dokonalé rostliny, i když nemyslí, všemu rozumějí, vše cítí a též si vše pamatují.

Časem jí musí být strašně. Není přeci tak jednoduché výt svědkem všeho dění a mít možnost žít s tím ještě několik tisíciletí, všechny nás přežít, všechny, kdo tu s ní teď jsou či byli. Staneme se pro ni jakýmisi napůl skutečnými, napůl pohádkovými vzpomínkami na dětství. Sotva si jí všimneme; naše životní běhy jsou tak rozdílné. A je jisté, že nemůže přijímat jednotlivé události s námi – jako fotoaparát s neuvěřitelně dlouhou expozicí nezaznamená, co se kde pohnulo.

Tak stromy, které žijí dlouho, nevnímají existenci sezónních motýlků.

Čas od času araukárii koupu. A občas, když vynáším odpadky, uvědomuji si, že můj koš je unikátní, neboť jsou v něm suché větvičky araukárie.

Nedávno jsem koupil ještě jednu maličkou borovičku z And. Mohla by být mou vrstevnicí. Jsem přesvědčen, že se dožije lepších časů.