Žánrová kategorizace Jinakých je velmi rozpačitá: kniha je označována jako román, nebo dokonce esej. Tím se ale není třeba nijak zatěžovat, neboť tato informace vám může podat maximálně přibližnou představu o rozsahu. Text je dělen do krátkých kapitolek, které se skládají z číslovaných kratších či delších, řekněme, paragrafů v rozsahu od jedné věty po zhruba stránku. Z odstupu tak graficky připomíná třeba Wittgensteinova Filosofická zkoumání. Opodstatnění tohoto způsobu zápisu se vnímavému čtenáři postupně objasňuje, až je nejpozději na konci nucen uznat, že takhle a nejinak musel být tento text napsán. A co víc si z tohoto formalistního pohledu od uměleckého textu přát. Nepodklouzne, jako když se jde po ledě dostatečně rychle, aby se podrážka třela o led co nejkratší dobu, abych parafrázoval autora.

Jinací jsou „alternativní historií Karpat“, ovšem alternativita v pojetí Tarase Prochaska spočívá v odlišném chápání principu řetězení událostí a souvislostí obecně, nikoli v tom, že by autor psal neformální či opoziční chronologickou historii, ideologicky se vymezující vůči oficiální či dominantní verzi dějin. Alternativita zde znamená alternativu k chronologické historiografii obecně, příběhy nejsou snahou o kauzálně zřetězené výklady osudů postav, ale spíš spojováním míst (jejich hledáním i vytvářením) do posloupností, z nichž teprve vznikají osudy. Jak sám autor píše: „Vymyslet místo je jako najít příběh.“ S tím souvisí i autorovo akcentování topografie a toponym. Názvy karpatských hor, vsí a řek jsou všudypřítomné a splétají se se jmény historických postav a postav, řekněme, smyšlených. Místem, kde se odehrává velká část děje, je Jalovec a jeho ginové lázně (jedno takové smyšlené místo). Je to místo, které je stvořeno autorem, tedy příběhem, a příběhy i produkuje, místo, ze kterého a o kterém je co povídat.

Jeden ze základních principů výstavby textu Jinakých je založen na tezi, že vše na světě je spojeno přes nejvýše čtyři stupně či vazby. Například všechna místa jsou spojena nejvýše přes čtyři řeky. Je zajímavé sledovat, jak jednotlivé postavy a místa spolu souvisejí právě tímto způsobem. Tak vzniká ono řetězení posloupností tvořící velmi komplexní síť celého textu. Bylo by nedostatečné až mylné označovat Prochaskův postup jako „snový“ či „imaginativní“ nebo nějakým podobným klišé. Spojení mezi sny, obrazy Hieronyma Bosche a Laroussovou encyklopedií, která je zároveň herbářem, ilustruje právě toto propojování míst, osob a věcí v možné posloupnosti tvořící příběhy. Nechat se vtáhnout do jejich víru je pak požitkem, který zároveň nabízí alternativní způsob prožívání světa a v jistém smyslu umožňuje čtenáři vniknout do pohledu Jinakých, ať už jsou kýmkoli, neboť otázka, kým jsou, je podle mého názoru netriviálně zodpovězena právě celou strukturou textu Jinakých. Pro čtenáře obeznámené s filozofií může být lákavé i použití kombinace ptáků a Wittgensteinova Traktátu jako komunikačního prostředku mezi frontou a Jalovcem v závěru knihy. Odkazem na Traktát je i poslední věta: O čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet. Místo Jinakých přestává produkovat příběhy, které by se daly povědět, a naznačuje, že je čas přejít k dalšímu. „Hlas zazněl – to stačí.“

České vydání Jinakých je nutné ocenit jako velmi profesionální práci. Už samotné vizuální zpracování představuje něco, na co český čtenář bohužel nemůže být zvyklý. Vybavuje se mi knihař z Haškova Švejka, který si musel text knihy nejprve přečíst, než ji začal zpracovávat, a když použil černé sukno na obálku, bylo jasné, že to s hrdinou špatně skončí. V tomto případě jde o počin ještě výrazně důkladnější, neboť ani vnitřnímu zpracování není co vytýkat. Je těžké skrývat nadšení, když vidíte knihu, nad níž výtvarník přemýšlel a dokázal to zúročit. Poté, co si čtenář knihu přečte, ocení toho na výtvarném zpracování ještě mnohem víc. I tak prostý efekt jako slepotisk keře na přední straně vám v kontextu díla bude dávat i vzhledem ke své haptičnosti naprosto jasný smysl. Navzdory těmto superlativům si ani zde nakladatel neodpustil zcela zbytečný a laciný marketingový krok, kterým je anotace knihy na její zadní straně. Kde se vzalo přesvědčení, že kniha potřebuje etiketu a informaci o složení?

Text Jinakých je doplněn mapkou Podkarpatské Rusi a faktickými vysvětlivkami, což bezesporu napomůže zejména v místní a historické orientaci, pokud o ni bude čtenář stát. Co bych však chtěl ocenit ještě více, je krátký komentář obou překladatelek ke vzniku překladu, upozorňující na obtíže, s nimiž se při překládání potýkaly, třeba u pro text důležitých slov, jako je „baj“, a podávající důkaz o tom, že kniha nebyla vyrobena jako salám. A není radno, aby se s ní tak nakládalo – což u Jinakých rozhodně nehrozí.