Francouzský institut v Praze se rozhodl v rámci Dnů frankofonie oslavit sté výročí narození francouzské spisovatelky Marguerite Yourcenarové přednáškou (uskutečněnou 12.3. v kinosále Institutu) šéfredaktorky literární přílohy deníku Le Monde - Monde des livres - Josyane Savigneau, která je také autorkou životopisu oslavované literátky vydaného v roce 1990 nakladatelstvím Gallimard - L´Invention d´une vie. Tento životopis je plný otázek. Nejedná se o biografii odpovídající na všechny otazníky kolem díla a života spisovatelky, ale naopak o knihu, která mnohé otázky klade a nechává je nezodpovězené, stejně jako život samotný.

To, co je zajímavé, je vidět svět a číst knihy, říkala Marguerite Yourcenar a těmito slovy také zahájila svoji přednášku Josyane Savigneau. Během své řeči se dotkla především dvou témat - života Marguerite Yourcenar a problému tvorby biografie.

Při psaní knihy o spisovateli se autor většinou musí vyrovnat s faktem, že nedosahuje takových kvalit jako osoba popisovaná, což samozřejmě vyvolává řadu pochybností a svým způsobem to stěžuje práci. Nejinak tomu bylo i po smrti Marguerite Yourcenarové, kdy spisovatelka již požívala až mytické slávy a bylo třeba co nejrychleji vydat její biografii. J. Savigneau se s Yourcenarovou osobně znala, proto dostala nabídku zpracovat její životopis, což znamenalo především právo a povinnost probrat se ohromným množstvím dokumentů, poznámek a dopisů, které po sobě Yourcenarová zanechala. Jak sama Savigneau zdůrazňovala, chtěla se vyhnout obvyklému pojímání biografie, která dává přednost před přemýšlením nad dílem spíše sepisování životních osudů a peripetií, až někdy vzniká dojem, že dotyčný člověk žil natolik zajímavým životem, že chvíle strávené psaním pro něj vlastně byly ztracené, přestože to je většinou právě naopak - spisovatel je determinován tím, co napsal a co píše. Biografie často dílo spíše zamlžuje, a tedy ničí, a proto se vznáší otazník nad samotnou tvorbou takových knih. Spisovatelovým cílem je vždy zanechat na světě dílo, a právě dílo má přinášet obraz o jeho tvůrci pro další generace - biografie tuto stopu může potlačit, a třeba i smazat. Toho se také obávala Yourcenarová, přičemž na druhou stranu s humorem prohlašovala, že "bude pýchou biografů" - zanechávala po sobě co nejvíce "indicií", tedy písemných dokumentů všeho druhu, aby se knihy zabývající se jejím dílem i jí samotnou měly o co opřít, aby nemusely zůstávat jen na povrchu života a díla. Vlastními silami vytvořená dokumentace byla obrovská, Yourcenarová schovávala dokonce i kopie odeslaných dopisů, i texty pohlednic vždy pečlivě přepisovala. Zároveň měla strach, že její dílo nebude zcela pochopeno a že biografové budou mít příliš velikou svobodu v nakládání s jejími myšlenkami, a proto též produkovala množství poznámek o tom, jak číst její knihy. Nechtěla, aby byla příliš zveřejňována její beznaděj, kterou prožívala v domnělém doživotním exilu v USA během druhé světové války, kdy mimo jiné v dopise svému blízkému příteli uvedla: "Mon désespoir atteint la largeur et la profondeur de l´Océan Atlantique." ( "Moje beznaděj dosahuje šířky a hloubky Atlantského oceánu." ) Nicméně zpětně viděla svůj život v Americe jako pozitivní pro svoji tvorbu, protože nebyla ovlivňována módními slovy, která se vyznačují jepičím životem a vznikají a mizí jako mořské vlny.

Yourcenarová velice intenzivně vnímala běh času: pravidelně si o každém dni dělala poznámky a na konci každého roku vše shrnovala. Její touha ovlivnit, co se o ní bude psát po její smrti, vedla dokonce tak daleko, že glosovala i deník svého zemřelého manžela a komentovala v postranních poznámkách jím zaznamenané skutečnosti tak, jak je viděla ona.

Vedle zpřístupněných dokumentů však také existuje dokumentace, jež zůstala až do roku 2037 uzamčená, a autorka biografie se samozřejmě ptá, co je jejím obsahem. Změní ony záznamy pohled na svého původce? Určitě ano, jinak by nebyly utajovány, můžeme předpokládat na straně jedné; na straně druhé je však pravděpodobné, že se jedná o intimní deníky především z 30. let a milostnou korespondenci z let 1936-39. Autorka nejspíš nechtěla dávat všanc svůj talent a ukázat, že její milostná korespondence je žalostně konvenční.

Marguerite Yourcenarová žila výhradně pro své dílo a život ji zajímal pouze tehdy, byl-li záminkou pro literaturu, a tak se nabízí další otázka - do jaké míry jsou její knihy autobiografické? Ona sama při příležitosti pozvání na španělské kolokvium pojmenovaném "M. Yourcenar a autobiografie" (kterého se nezúčastnila) řekla: "Autobiografie? Mohli bychom říct, že žádné z mých děl není autobiografickým - anebo že všechna jsou."

Josyane Savigneau psala biografii s cílem čtenáře od díla neodradit, ale naopak jej podnítit k jeho přečtení, případně k jeho opětovnému prožití.
Čtenářská obec Marguerite Yourcenar je dnes velice široká, což byla ostatně už za jejího života, a tak se naplnila její obava, že velká prodejnost spisovatelova díla sice plní jeho peněženku a uspokojuje narcismus, nicméně otázkou zůstává, kolik z oněch lidí, kteří mají knihu M. Yourcenarové na svém nočním stolku, opravdu pochopilo smysl a poslání díla.
Doufejme, že k jejímu pochopení přispívá i biografie z pera Josyane Savigneau.