Kdyby kniha Jako o závod René Depestra (* 1926) vyšla ve „starém“ Odeonu před nějakými dvaceti lety, stály by se na ni fronty. Ne náhodou ji Lubomír Martínek v doslovu přirovnává mj. k dílům Orwellovým. Jako o závod je totiž oslavnou knihou rebelantství. Originál vznikl dříve (1979; v tiráži se uvádí, že jde o překlad textu vydaného roku 1998) než povídková kniha Chvalozpěv na ženu-zahradu, kterým dnešní Odeon – patřící pod Euromedia Group k.s. – spisovatele Depestra, pocházejícího z Haiti, přivedl na český knižní trh (2001). Jako o závod je však Depestre „v trochu jiných barvách“.

René Depestre je „černoch, vyhnanec, erotoman a ještě navíc spisovatel“, jak píše Martínek v doslovu, v němž se stručně, ale výstižně načrtává rozdíl mezi evropskou a mimoevropskou literaturou – kdy „valná většina knižní produkce třetího světa je stále ještě vybledlou napodobeninou evropské literatury 19. století“. Depestre však ze zmíněných vod hluboce vybočuje: Martínek ho řadí po bok Tahara Ben Jellouna, Salmana Rushdieho, V. S. Naipaula, Juniširó Tanizakiho a dalších, jimž se „obrat od napodobování klasických vzorů podařil“ a již mají „odvahu říct, bez ohledu na mínění znalců, čím autor skutečně žije“.

René Depestre je navíc také světoběžník, pohnutá historie jeho rodné země ho přiměla vycestovat do Francie, posléze strávil rok v Československu (v 50. letech), mnoho let žil na Kubě, pobýval i v Chile, Argentině a Brazílii a od roku 1978 žije natrvalo ve Francii.

Děj románu se odehrává ve smyšlené Velké zachariovské zemi, kde vládne Národní úřad pro elektrifikaci duší (NÚPED) v čele s Velkým elektrifikátorem, doživotním prezidentem, ctihodným Zoocratem Zachariem a stejně zrůdným ministrem Barbotogem. Depestre si jako hlavní postavu stvořil rebela, idealistu, zoufalce – bývalého ministra Henriho Postela (jméno nás svádí k mylné české konotaci se zahálkou anebo k laciné narážce na postelové scény, ani o to tu ale nejde). Postel, oběť režimu, „poslední žijící protivník“ má po tragické události, kdy mu NÚPED vyvraždil celou rodinu, dovoleno vést krámek v Tête-Boeuf. Po pěti letech nezáživného života provinčního prodavače se Postel rozhodne ze země utéct. Zosnuje podrobný plán, ale v poslední chvíli akci hodí za hlavu. Zjistí totiž, že se po dlouhé době má konat tradiční slavnost zdolání namaštěného stěžně. Postel, pán v letech, dnes už žádný atlet, se rozhodne využít této výzvy. Není tak bláhový, aby si myslel, že jediným skutkem pomůže trýzněné vlasti, ani si nedělá naděje, že posune dějiny trochu blíž kýženým chvílím svobody. Jde o věc vlastní ctižádosti, symbolický čin, který snad otevře ostatním oči. A skutečně nakonec půjde o záležitost vpravdě „celonárodního významu“.

Stručně naznačená zápletka ukazuje, že román stojí na napínavém a lidsky důležitém příběhu. Depestre nezvolil klasický způsob lineárního vyprávění, i když posloupnost rámcově dodržuje a roli vypravěče obsadil také. Jinak dává přednost zprostředkovanému líčení děje ústy různých postav, kompozice je ale tak dokonalá, až téměř nepostřehnutelná. Depestrovo skutečné umění však spočívá v mistrném protkání textu prvky kultury jemu vlastní, takže román působí velmi exoticky, ale není to na úkor srozumitelnosti. Čtenář tak nejenže si prožije stěžejní motiv lezení na promaštěný stožár, ale pozná i mnohé domorodé zvyklosti a praktiky včetně kultu vúdú, pochopí nutnost nelítostného boje s protivníkem – ačkoli s užitím naprosto nezvyklých postupů, nahlédne zcela jiný způsob uvažování, jiné cesty k dosažení cíle. Téma lidskému pokolení blízké všude na světě, erotika, má u Depestra své výsadní postavení, neboť jde nejen o příjemné koření života, ale i o jeho nezbytnou součást, pokud je třeba načerpat nových sil nebo obdařit tělo a ducha nebývalými kvalitami. A k tomu jde o námět velmi poetický, pro nějž imaginace otvírá další a další dvířka. Depestrův svět je ostatně obraznost sama: ať čteme o zrůdnosti režimu, o Postelově pachtění, o soutěži v lezení na stožár, o mnoha podobách stožáru samého, o dalších magických obřadech, vždy v úžasu přihlížíme koncertu řetězících se autorových představ. I četné postavy Depestre jen zhruba načrtává, přesto jsou živoucí a šťavnaté dost. Román je barvitý a impulzivní: křičí se v něm i šeptá, v potu pracuje i odpočívá, souloží se a vyznává se čistá láska, lidé se radují a trpí, osnují pikle, zaříkávají zloduchy i pilně a tvrdohlavě postupují za svým cílem, pomáhají si, jednají opravdově a celým srdcem: jsou připraveni obětovat i život.

Překladatel Richard Podaný si nabrousil ostruhy už ve Chvalozpěvu na ženu-zahradu a i tentokrát se s jistě nelehkým úkolem se ctí vypořádal. Asi se nepodařilo najít dokonalý ekvivalent pro název knihy, jaký nese originál (Le mat de cocagne – tedy onen hladký, namaštěný stožár, o jehož zdolání se soutěží), proto nakladatelství zvolilo plytčí Jako o závod. Tak jako Depestrův text se pozvolně rozbíhá a děj začne být napínavý až v druhé polovině knihy (ale to ji pak zas už nedokážete odložit), podobně se zdá být zpočátku nepozorné i oko redakční (nějaká ta složitě šroubovaná věta, překlep, čárečka navíc), jež se však průběžně vycvičí a posléze mu již neunikne nic. Kniha je vybavena zmíněným pěkným doslovem a navíc i slovníčkem některých velmi specifických pojmů, které překladatel v textu ponechává ve francouzské či pofrancouzštělé podobě a zvýrazňuje kursivou.

Jako o závod je pěkná kniha, ale není to snadné čtivo. Ačkoli ji Depestre jistě psal jako svým způsobem politikum, nelze jinak, než text vnímat jako velmi, mile poetický a velmi, kouzelně exotický. Jde skutečně o román ze zcela jiného soudku a přivede čtenáře do nových světů – myšleno reálně i obrazně.