Odstínu slonové kosti byl dopisní papír gruzínského básníka Ticiana Tabidzeho (1895-1937), který jeho žena Nina věnovala Borisu Pasternakovi v době, kdy neměla o svém vězněném muži žádné zprávy. (Tabidze byl krátce po svém zatčení zastřelen. O jeho smrti se jeho blízcí dozvěděli s dvacetiletým zpožděním.) Na tento papír začínal Boris Pasternak psát román Doktor Živago. V odstínu slonové kosti je nyní i obálka výboru z Pasternakovy korespondence s jeho gruzínskými přáteli.

Samotná historie a pozadí vydání útlé knihy stojí za zmínku. V sedmdesátých letech pořídil Jan Zábrana (1931-1984) první verzi českého překladu Pasternakových gruzínských listů. Práci na nich však za svého života nedokončil, a tak je vydání knihy zároveň splněním milé povinnosti k básníkovi, prozaikovi a překladateli Janu Zábranovi. Přípravu nového souboru z rozšířeného počtu dopisů určených širšímu okruhu adresátů převzal Ladislav Zadražil. Nakladatelství Paseka požádalo i Pasternakova syna Jevgenie o doplnění gruzínských dopisů z Pasternakovy pozůstalosti, a tak právě vydaný svazek obsahuje nepozměněných 19 listů z celkových 69 původních Zábranových překladů (zbylé musely být doplněny o podstatné cenzurní škrty) a 38 listů nově přeložených Ladislavem Zadražilem.

Na první pohled se může vydávání korespondence ruského literáta s jeho gruzínskými přáteli spisovateli a jejich ženami zdát na malém českém trhu zbytečné. Před jejich čtenářem se však nerozprostře pouze seznam těžko vyslovitelných jmen většinou mu neznámých gruzínských básníků, ale celá epocha, živý záznam období let 1932 až 1960. Na každé stránce jsou zanechány stopy doby, v níž se jenom zpráva o smrti vnímala jako relativní změna v životě zemřelého, doby, která se tolik přičinila o likvidaci umělce v člověku, která tolik vykonala pro likvidaci osobnosti a našeho porozumění pro ni.

Pasternakova korespondence s Gruzií začíná ne náhodou na počátku třicátých let, kdy se většina jeho dosavadních adresátů (N. Tichonov, M. Cvetajevová, O. Mandelštam, A. Achmatovová) pozvolna vytrácela z Pasternakova horizontu. Spolu s Gruzií se a tak před Pasternakem náhle otevírá horizont nový. Gruzie, země živých barev a každodenně obnovované skutečnosti se všemi lidmi, ulicemi či platany, je nedílnou součástí jak Pasternakovy tvorby, tak i jeho života. Pasternak tuto spletitou provázanost popisuje v dopise básníkovi Simonu Čikhovanimu: "Cesta do Gruzie přitom pro mne znamená naprosté tvůrčí uvolnění, cesta k Vám je pro mne cestou do vlastního nitra, a to je vytoužený sen umělce ve mně, jehož se nikdy nezřeknu."

Nepatrný výsek z pestrobarevné mozaiky má nyní možnost spatřit i čtenář Pasternakových gruzínských dopisů, které jejich autor přiléhavě označuje slovem "kombinované", tedy pojednávající jak o práci, tak o životě. Se zatajeným dechem sleduje čtenář stránku za stránkou, které jsou vyznačeny dvěmi základními liniemi: prací a životem. V jednotlivých dopisech se postupně odhaluje Pasternak jako překladatel gruzínské poezie. (Pasternak gruzínsky neuměl, verše gruzínských přátel přebásňoval z jejich doslovných převodů do ruštiny.) Zároveň tu stále intenzivněji probleskuje vlastní Pasternakova tvorba, jeho snaha napsat prózu, která je mu na počátku těžkými okovy a jež se náhle mění v naprostou svobodu v době, které není do poezie. Před čtenářem vyrůstá pozadí Doktora Živaga - od prvních pokusů na papíře odstínu slonové kosti až po jeho dokončení, nucené zřeknutí se Nobelovy ceny (nikoli však díla a jeho autorství, jak dokládá Pasternakův dopis z léta 1957 adresovaný Nině Tabidzové: "Jediná věc v mém životě, pro kterou nemám žádný důvod se kát, je můj román.") a nakonec i vydání románu v zahraničí.

Celá korespondence se proměňuje v cestu plnou váhání, pochybností a náhlých prohlédnutí nejen samotné tvorby, ale především jejího vztahu k životu, jejich nerozlučnosti: "Je třeba psát cosi nebývalého, přicházet s objevy, a že nás potkávají věci neslýchané, v tom je život. Nic jiného nemá smysl," píše Pasternak Nině Tabidzové, ale záhy dodává: "je čím dál těžší napsat něco hlubokého a opravdového na jakékoli téma." Na místech věnovaných práci se tak stále dravěji do popředí prodírá sám život se všemi jeho detaily a malichernostmi.Ukazuje se, že život (snad pro dobu, ve které byl prožit, snad pro to, čím byl naplněn) může být daleko dobrodružnější než kterýkoli detektivní román. V Pasternakových gruzínských listech se nerozehrává pouze osud jejich pisatele, ale i osudy všech jejich adresátů, včetně osudů těch, kdo jsou do nich vtaženi pouze jako účastníci sdělovaných událostí. A tak má kniha, jíž je vyhrazen prostor epistulární a biografické literatury, své skutečné, kladné i záporné hrdiny.

Nejvíce dopisů do knihy zahrnutých je určeno lékařce Nině Tabidzové, nikoli jen proto, že byla ženou Ticiana Tabidzeho, boha Pasternakova života, který mu byl ideálním ztělesněním jeho vztahu k zemi a k poezii. Nina Tabidzová je především pozorným posluchačem a jí slova určená jsou proto nejsdělnější, lehce se dotýkají práce ale i básníkova soukromého života, včetně jeho žen a lásek (jeho první manželky Jevgenie Vladimirovny Pasternakové, osudové přítelkyně Olgy Vsevolodovny Ivinské i druhé ženy Ziny). Tyto zmínky jsou sice jen letmé, neustále se však vracejí, procházejí životem zachyceným v dopisech a přidávají zaznamenávaným myšlenkám a událostem na dramatičnosti.

Pasternakova korespondence proto není jen dodatkem ke spisovatelově biografii, ani dokumentem, který má cenu jen pro svou autentičnost. Je to především napínavé čtení, při němž neznalost reálií nehraje žádnou roli, protože příběh, který se z jednotlivých zlomků poskládá by mohl být prožit kýmkoli a kdekoli.