Poslední dílo Petera Handka Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu je poetické. Příběh se odehrává v prostoru mezi realitou a fikcí a je to právě Handkův způsob psaní, jeho poetika, která jej udržuje na této hranici. Handke píše lehce, vyprávění plyne se samozřejmostí větu za větou a podmaňuje si čtenáře ani ne tak neobvyklými situacemi jako svou polohou. V této próze jde o směřování: fantaskní poloha Handkova vyprávění směřuje k nové zkušenosti.

Motiv hledání a spění k vnitřnímu cíli staví Handka do tradice západního písemnictví. Příběh lékárníka ze salcburského předměstí Taxham, hlavní postavy této knihy, připomíná romantického hrdinu, který se cítí vytržen ze souvislostí běžného světa. Vydává se na cesty, kde ho potká mnoho neuvěřitelného (typická situace především pro německou romantiku, u nás je asi nejznámější Ze života darmošlapa od Eichendorffa). Romantické příběhy cesty s pohádkovými prvky nás vedou dál až k v různých formách přežívajícím rytířským eposům a románům. Lékárníkovo putování stepí (Španělskem?) vnuká spojitost s Donem Quijotem, který ovšem prohlédl své iluze. Handke sám vytváří paralelu s artušovským eposem z počátku 13. století Ivain neboli Lví rytíř od Hartmana von Aue; čtení eposu se táhne celým příběhem.

Děj vypráví lékárník zapisovateli během jedné noci uprostřed zimy, když má noční službu ve své lékárně. Zapisovatel zde vystupuje v první osobě a jeho poznámky tvoří rámcový příběh. Do centra se brzy dostává lékárníkův letní příběh. Lékárník pracuje v taxhamské lékárně, žije v odcizeném vztahu se svou ženou a dcerou a trpí traumatem z odchodu (zapuzení) svého dospělého syna. O polední přestávce si chodívá číst středověký rytířský a kouzelný epos do nedalekého lesa. Je stigmatizován, na čele má jizvu po bulce, kterou mu nedávno vyřízli. Do tohoto místa ho jednoho dne v lesíku udeří neznámá síla. Když přijde k sobě, vydává se, němý - rána ho připravila o řeč - na cestu. Připojí se k němu dva společníci, dříve slavný sportovec a básník. Ti ho považují za různé osoby, které hrály důležitou roli v jejich životech. Příběh dostává mytizující podobu. Všichni tři putují přes Alpy do městečka Santa Fé, kde se koná slavnost. Cestou se setkávají s blíže nepoznanou ženou Vítězkou, která lékárníka krutě zbije a tak mu dá najevo svou náklonnost. Na slavnosti v Santa Fé poznává básník v královně slavnosti svou nemanželskou dceru, kterou hledal, a lékárník v potulné skupině cikánských muzikantů svého syna. V městečku, které si nazval Městem nočního vánku, dochází k různým proměnám lidí a místa, jinému vnímání času, zcizování nejobyčejnějších věcí. To je ještě zřejmější ve stepi, kam se lékárník, tentokrát sám, vydává. V tichosti a neohraničenosti stepi vzniká lékárníkovo vyprávění: Všiml jsem si totiž, že jsem začal, tu a tam, když jsem byl obzvlášť naplněn tím, co mě cestou potkalo, v tichosti, nezáměrně, vyprávět. Snad nikomu určitému - nebo přece? -, ale jistě ne sám sobě. ... Uvnitř a vně se navzájem proniklo, dohromady se to, jedno vedle druhého, spojilo. Vyprávění a step jedno bylo. Z mlčení lékárníka-vypravěče nakonec vysvobodí Vítězka další ranou do hlavy a on se vrací zpátky. Ve scéně loučení s touto (skutečnou nebo fiktivní?) ženou, na rozhraní dvou vyprávění - vyprávění ze stepi a vyprávění o návratu domů - opět vystupuje výše zmíněná Handkova poetika, která je tmelícím prvkem příběhu: ,Zůstaň u mne.' A ona řekla: ,Ne. Cožpak nevíš, že je příliš pozdě, každopádně pro nás oba - pro jiné dva snad ne.' A on řekl: ,Prosilas mě přece o pomoc.' A ona řekla: ,Už jsi mi pomohl.' Otočila se k svému autu a on pokračoval v cestě domů. Ale v tom loučení jako by oba rozkvetli.

Leitmotiv středověkého eposu v příběhu lékárníka skýtá modernímu čtenáři různé překvapující momenty, především paralela dvojího vyprávění. V artušovském románu je první, rámcové vyprávění přednášeno vypravěčem, který je sám součástí příběhu a který ho pojímá jako demonstraci platnosti dvorských (tj. společenských) konvencí. Teprve v druhém vyprávění jsou tyto konvence kritizovány a ukazuje se cesta k "pravé ctnosti". Dvojí vyprávění souvisí také s prvkem opakování (Ivain opakuje aventiure, dvorské milostné dobrodružství prvního vypravěče, a po dlouhém hledání a vnitřních proměnách skutečně dojde k "ctnosti") a návratu, s kterými pracuje Handke. Zaujme i poustevník v Ivainovi a postava Andrease Losera, učitele klasických jazyků a samozvaného prahozpytce, přítele vypravěče-zapisovatele, na něhož lékárník narazí ve stepi jako na hluchého poustevníka. Handke ze středověkého eposu přebírá nejen motiv hledání a nalézání sebe, ale hlavně dobrodružství jako základní hnací sílu vyprávění: Pište už jen milostné příběhy! Milostné a dobrodružné příběhy, nic jiného!, říká lékárník zapisovateli na samém konci příběhu.

Jak ale fungují klasické příběhy v moderní době? Titul Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu už adjektivy "temný" a "tichý" stírá kontury epického vyprávění a vytváří prostor pro Handkův příběh, prostor vyprázdněný, mimo konvenční vnímání. (Poustevník ve stepi příznačně ohluchl samým tichem a lékárník se orientuje často podle čichu, příp. chuti - hořké chuti hub.) Příběh mezi realitou a fikcí je v tomto případě příběhem mezi iluzí koherentního vyprávění a rušením této iluze např. negativní definicí: hned na začátku se dovídáme, že Taxham "nebyl částí města, nebyl předměstím, nebyl venkovem", otázkami vypravěče-zapisovatele uprostřed lékárníkova příběhu, zámlkami ("A?" ptá se často zapisovatel a nedostane odpověď) a tematizací samotného aktu vyprávění: "Povězte mi o tom více." "Ne. Vy to zaznamenáváte, nemáte být pánem mého příběhu. Ani já sám koneckonců nejsem pánem svého příběhu." Časté jsou výroky "v době, kdy se odehrává tento příběh" a "Jen to tak nechte, víc netřeba" (v originále "In der Schwebe lassen" - nechat vznášet - lépe ozřejmuje polohu příběhu).

V meziprostoru vyprávění a jeho negace se můžeme dostat k autentické zkušenosti: Urlage, prapůvodní stav, to byl v německém středověkém eposu výraz pro válku. ,Jeli k urlage'. Ve středověkém eposu jsou skutečnosti dány "společensky", jsou to ona pravidla ctnosti a věrnosti ve válce stejně jako při dvoření, v moderním příběhu jde spíš o autentické vnímání věcí. Ne bez smyslu pro humor se v této souvislosti objevují houby (lékárníkova žena je nesnášela). Lékárník je naopak jejich velkým znalcem a milovníkem, a zvláště ve svém stepním osamění na ně často naráží: Ty houby vypadaly, jako že na mě čekají: Konečně jsi mě našel! Samozřejmě jich nesmělo být mnoho - mnoho těch nádher vydrážďovalo a otupovalo.

Tematizace vyprávění a zpochybňování možnosti klasických příběhů patří k (post)moderním postupům, u Handka se ale kromě toho setkáváme i s "konvenčním", antimoderním směřováním vyprávění: je to touha po souvislosti, ztracené jednotě, identitě. Hrdina-lékárník neumlká v postmoderní zmatenosti jazyků a diskursů, ale naopak se mu řeč navrací: Setřeseš svoji němotu. Jinak tě tvoje nemluvení ještě dnes připraví o život. ... Tohle pokračující mlčení ti zneskuteční nejen přítomnost, ale zničí ti zpětně také veškeré prožívání z dřívějška, dokonce i to nejnázornější - až do dětství. Naruší a znehodnotí ti paměť, bez níž na světě nemáš co pohledávat ...

V tomto smyslu není Handkova poslední próza radikální. Jde o román zralého autora, kterému se především díky typické poetice podařilo mu vtisknout ráz klasicity.