SOUVRAŤ
Stöhrům

V černonebi ticho.
Ropot v černozemi.
Sněhu! Rajská cícho
draná perutěmi!

Děti mluví ze sna,
hvězdy mlčí z bdění.
Mluva je vždy děsná!
Zněním všecko zněmí.

Červánky se vlní,
povylezlí červi.
Krvi! Auro trní!
Víčka s očí servi!

Požár sovích mlýnů:
oheň žere žernov,
mele čertovinu.

V pytlích čisté černo.
 

SYNOVÉ POCHOVÁVAJÍ MATKU

Nosilas nás pod srdcem
a my tě na ramenou nesem.

(Pod krovem rakve tvá tma,
světlo už navždycky zardoušené;
v podsklepí čela tma uhelná tak,
že najisto vzplane.)

Nesu tě na těle,
co ve vaně včera leželo
a hřálo si kosti ––
jako tvé leželo v lednici…
Ó ty dvě nahoty!
(Ty dnes jen v lehounkých šatečkách,
v těžkém zimníku já.)

Tolikrát jsi nás chovávala,
a my tě jen jednou pochováme…

Hřbitovní lipině
mráz hryzá do útrob.
Vánice zchváceně funí.
Lidskou řečí straka skřečí:
„Kří…!“
Zajíkavě pláče ptáče: „Jí…“

Tolikrát jsi nás chovávala,
a my tě jen jednou pochováme…

Sama v novém bytě…
V noci za tebou přelezu zeď.
Závějemi dobrodím se k hrobu,
v sněhu po srdce, nad srdcem v tmě.
Loky slzného lihu,
maminečko…

Nosilas nás pod srdcem
a my tě na ramenou nesem.

Pak ulehnu do kůlny,
kde se předloni oběsil Lojza.
Snad budu trochu i ty,
svalená socha mučednice,
do jejíchž očnic,
když padala,
havran nametl planoucí vločky hvězd.

                                       3. 1. 2006

PO PŮLNOCI
Hruškům

Dalším dnem zas usoužena,
moje žena ze sna sténá...

Probudit ji? –– Ale co když...

–– Třeba bych ji, neurvale,
z hrůzy dálkou ještě malé
vrhl do větší, té poblíž!
 

V SNĚŽNÉM KRAJI

Těžkým krokem osud kráčí,
jako buben duní zem:
krok je stále tvrdší, kratší,
hranu zvoní řetězem.

Zima svléká podzim z kůže,
v kostech praští holomráz.
–– Život byl jen letní úžeh.
Smrti! Zřivě dřímalas!
 

OBLAKA

Ó, blahá oblaka!

Oplakat,
všechna vás oplakat…