Dánové se poslední dva roky usilovně ptají, je-li vražda na tyranu zločinem. Neptají se tak kvůli palestinským popravám izraelských ministrů, ale kvůli vlastním dějinám. Půl století po nacistické okupaci se Dánové v celospolečenské diskusi vypořádávají se zamlčenou minulostí.

Okupace Dánska s sebou přinesla i kolaboraci. Většinou tichou, vždyť žít se přece musí, někdy ale i pořádně hlasitou, když třeba Němci (stejně jako ve válce první) mohli počítat s Dánskem jako spolehlivou spižírnou nebo když se dánský zbrojní průmysl pěkně pakoval na dodávkách zbraní Wehrmachtu. Dánové ale také měli příkladný odboj, a právě toho se současná diskuse týká. Sabotáže předmětem debaty nejsou - ty jsou vývěsním štítem dánského odporu, o těch se vždy mluvilo bez uzardění. Otevřeno bylo jiné téma: tzv. likvidace. Odbojáři "zlikvidovali" od konce roku 1943 do osvobození asi 400 svých spoluobčanů. Oni popravení nebyli tyrani, tyranovi jen udávali, a tak představovali značné riziko. Rozsudky o likvidaci nevydávaly soudy, šlo většinou o rozhodnutí šéfů jednotlivých odbojových buněk, nedalo se tak samozřejmě vyloučit, že popravený byl ve skutečnosti nevinný. Nadto je dokázáno, že některé z poprav byly provedeny se zištným cílem a pod hlavičku likvidace se jen schovaly. Odbojové hnutí mělo leckdy blízko k šedé zóně a neexistence policie podmínky pro zločin velmi usnadňovala - dánští strážníci byli od 19. září 1944 uvězněni v koncentračních táborech a o pořádek se starali okupanti.

Debatu o likvidacích udavačů a kolaborantů vyvolala série rozhovorů s vykonavateli těchto poprav, ale i s pozůstalými po zavražděných, které pro týdeník Weekendavisen v roce 2000 vedl novinář Peter Ovig Knudsen. Knudsen se po prvních setkáních s pamětníky, vykonavateli likvidací i pozůstalými po obětech, do tématu ponořil a výsledkem je kniha-dokument Po vraždě (Efter drabet), kterou v roce 2001 vydalo nakladatelství Gyldendal. Je zajímavé, že debatu otevřel novinář a že se téma stalo společenskou otázkou až nyní. Jako by to zkrátka dříve nešlo. O tématu bylo sice napsáno několik doktorských prací, ty však debatu nevyvolaly. Historici se obvykle čertí, je-li přístup k historii populární, žurnalistický, na tak háklivé otázky je potřeba přísného vědeckého metru, novinář Knudsen dal ale prostě slovo lidem, kterých se padesát let veřejně nikdo na nic neptal, a jejich odpovědi předložil široké veřejnosti. Po válce bylo totiž oněch asi 400 poprav vyjmuto z vyšetřování zločinů, které byly za okupace spáchány. Likvidace byly odloženy ad acta a nikdo za ně nebyl stíhán, pokud se ovšem neprokázalo, že se jednalo o zištný čin, to pak případ souzen byl. Trestáni za vraždu odbojáři sice nebyli, společnost se ale za jejich činy veřejně nijak nepostavila. Zkrátka si jenom umyla ruce. Likvidátoři tak zůstali ponecháni sami sobě a svému svědomí, které bylo obtěžkáno vraždou na člověku. Slabší z nich to neunesli a po válce si často sáhli na život, ti silnější se s tím vyrovnávali a dodnes vyrovnávají po svém. Nejpalčivější otázka, kterou kniha rozhovorů a skvěle referovaných archivních rešerší nastoluje, je ale ta, je-li úkladná vražda na člověku vůbec kdy ospravedlnitelná.