Naši dávní předkové zřejmě žili v přesvědčení, že nejen každé zvíře, ale i každá rostlina má duši. Třeba kácení stromu, jenž měl prý vydávat výkřiky a sténání, bylo podle antropologa Jamese Frazera chápáno jako choulostivá lékařská operace, která by měla být provedena – s ohledem na pocity „trpitele“ – co možná nejšetrněji. I proto novoplatónský filozof Porfyrios z Tyru (232–304) tvrdil, že život prvních lidí byl údajně nešťastný: „Proč by zabití vola či ovce mělo být větším zlem než pokácení jedle nebo dubu, když víme, že i stromy mají duši?“ 

Cítí něco rostliny?

Oduševnělé pojetí přírody zřejmě částečně přetrvávalo i ve středověku. Jak popsal francouzský medievalista Michel Pastoureau, i pro středověkého člověka představoval strom živou bytost, téměř živočicha. Proto mělo dřevo převahu nad všemi ostatními materiály. Kvůli tomu bývala v některých dobových legendách ta či ona dřevěná socha „potrestána“ proměnou v kámen, když neprokazovala služby, které od ní lidé očekávali. Přechod od dřeva ke kameni se chápal téměř jako odsouzení k smrti. Negativně hodnocen byl proto nástroj, který měl stromům nejvíce ubližovat: pila. Bylo jí vyčítáno, že je „vůči dřevu krutá, masakruje vlákna stromu, brání, aby na pařezu nebo kmeni vyrůstaly nové větve, protože řezání pilou mnohdy způsobuje hnilobu dřevní hmoty“. Poté alespoň v Evropě převládlo přesvědčení, že rostliny nic necítí. Narušováno je až poslední dobou. Dobrým příkladem podobného uvažování je nejnověji kniha Planta sapiens: O inteligenci rostlin.    

Jejím autorem je Paco Calvo, profesor filozofie vědy působící v Laboratoři minimální inteligence (MINT Lab) na Murcijské univerzitě ve Španělsku, kde provádí experimenty na pomezí rostlinné neurobiologie a ekologické psychologie. V knize představuje rostliny jako aktivní hráče v ekologických soustavách, do nichž sami patříme. Dívá se na ně jako na živé bytosti, které si ustavičně udržují přehled o různých aspektech okolí a skládají si dané informace dohromady. Jejich cílem je provádět fyzický růst i fyziologické reakce s co největší šancí na úspěch. Některé takové projevy lze podle autora přirovnat k chování, které bychom označili za „velmi živočišné“. Rostliny prý vykazují známky sebeuvědomění i teritorialismu a tvoří si vnitřní mapy okolní půdy, podle nichž se orientují kořeny, které pak vyhledávají oblasti bohaté na živiny a vyhýbají se překážkám, ještě než na ně vůbec narazí. Tyto dovednosti zčásti závisí na schopnosti rostlin vnímat, kde se zrovna nachází každá jejich část, což se podobá propriocepci živočichů neboli „povědomí o tom, kde se nalézají v prostoru jejich tělesné partie“.

Chapadla popínavých rostlin 

Prostřednictvím kořenů rostliny rozlišují přátele od nepřátel a vedou podzemní boje o teritorium – v tomto pohledu je autorův pohled méně harmonický a více darwinistický než třeba u Petera Wohllebena.   

Jelikož mají podle Calva rostliny určitou formu vědomí, je stejně jako živočichy možné je o toto vědomí přechodně připravit – totiž chloroformem. Rostlinu můžeme uspat úplně stejným anestetikem, jaké veterináři používají k uspávání vašich domácích mazlíčků. Což se může hodit například při jejím přesazování. 

Leccos u nich ale funguje jinak než u nás: Paco Calvo mimo jiné zmiňuje, že u rostlin je zřejmě přesnější pokládat kořeny za „hlavu“ rostliny a zelené části za její „pozadí“. Stejně jako hlava živočicha opatřená smysly vnímá kořenová soustava podobu prostředí a řídí činnost zbytku rostlinného těla. Při hledání analogií v živočišné říši autor sahá po příkladu hlavonožců. Těmi se zabývá například kniha Petera Godfrey-Smithe Other Minds, jejíž český překlad by pod názvem Jiné mysli letos měla vydat Academia. Nejnápadnější rozdíl mezi námi a chobotnicemi spočívá podle Godfrey-Smithe v tom, že jejich vědomí se zřejmě rozprostírá po celém jejich těle. Každé z jejich osmi chapadel dokáže fungovat nezávisle na centrálním mozku, protože disponuje vlastními nervovými uzlinami i neuronální sítí. Chapadla se sice mohou při vykonávání úkolů řídit zrakem, ale zpracovávání informací, k němuž v nich dochází, patrně nijak nesouvisí s činností mozku ani ostatních končetin. V jistém ohledu tak mají chobotnice mozků několik. A Paco Calvo k tomu dodává, že v řadě ohledů se vícečetný mozek chobotnice tolik neliší od tělesného uspořádání popínavé rostliny, v němž se rozprostírá svébytné „rostlinné vědomí“. Stejně jako chobotnice dokáže vykonávat spoustu zřetelně „vědomých“ funkcí pomocí nervové soustavy, která se od té savčí naprosto liší, tak i rostliny mohly dospět k podobným kognitivním schopnostem za účasti specifické „fytonervové“ soustavy. Chapadla chobotnice protkaná nervovými uzlinami nemají daleko od úponků popínavky, jež se čile natahují do prostoru. 

Darwinovy okurky

Autor popisuje i historii výzkumu v této oblasti: jeho průkopníkem prý byl – tak jako v mnoha dalších oblastech – už Charles Darwin, které se zabýval pohybem rostlin. I když vlastně nechtěně. Ke studiu se dostal během vleklého léta roku 1862, kdy byl týdny upoutaný na lůžko kvůli nepěknému ekzému. Svému příteli Josephu Hookerovi tehdy napsal: „Mé úponky mě začínají věru bavit.“ Jedinou útěchu mu totiž poskytovalo pozorování vláskovitých úponků mladých sazenic okurek, jež rostly v květináčích na parapetu a prozkoumávaly okolí. Za těch mnoho hodin, po něž je vědec sledoval, neúnavně kroužily ve vzduchu ve snaze objevit kolem sebe oporu ke šplhání. Zatímco se zotavoval a léčil, nezbývalo mu než zpomalit – a trochu se tím přiblížit rostlinné realitě: „Toto zvolnění přispělo k tomu, že se jeho už tak vnímavá mysl otevřela pozorování rostlin s nevídanou trpělivostí. Dokázal je díky tomu uvidět z jejich pohledu a zakoušel rostlinný život v rostlinném tempu.“ 

Výsledky Darwinova rostlinného bádání jeho následovníci potvrdili. U řady dalších hypotéz ovšem rozhodně jasno není. Mnozí kupříkladu nepřijímají teorii „fytonervové“ soustavy, kterou Paco Calvo nastiňuje. Zmiňuje dále pokusy podrobit rostliny klasickému pavlovskému podmiňování, které se zprvu ukázaly jako úspěšné, ale dosud se nepovedlo je replikovat: „Bádání je v procesu.“ Další hypotézy mohou znít ještě odvážněji, i když se v různých verzích objevují i v českých médiích. Třeba ta o palmách, které skutečně „chodí“: když chtějí změnit polohu, nechají si narůst nové kořeny a ty staré „zadní“ nechají shnít, takže se doopravdy pomalu sunou vpřed. 

S respektem k mlčenlivým velikánům

Paco Calvo je opatrný i v otázce toho, nakolik mohou rostliny trpět. Jak řekl v rozhovoru pro Právo: „Prozatím nemáme jednoznačnou odpověď, takže podle mnohých se etickými důsledky nemusíme zabývat. S tím já nesouhlasím – můžeme přece uplatnit zásadu předběžné opatrnosti. Víme, že rostliny mohou být ve stresu: kvůli nedostatku vody, vysokým teplotám nebo nadměrné salinitě; takže hlavní otázka je, jestli jim nepůsobíme zbytečný stres. I kdyby rostliny nedokázaly trpět, nic neztratíme, když se k nim budeme chovat s respektem.“ A pro leckoho kontroverzně protestuje kupříkladu i proti tomu, že jsme stále schopní bez mrknutí oka pokácet stovku prastarých dubů, abychom obnovili Notre Dame, a obětujeme živou budoucnost mlčenlivých velikánů jen proto, abychom opravili „neživou památku z historie lidstva“. 

Nejnovější vědecké poznatky mohou tedy paradoxně znamenat návrat k prastarému pojetí, dlouho pokládanému za překonané. A jak nedávno ukázal třeba román Vegetariánka, jehož hrdinka se transformuje do bytosti z rostlinné říše odmítající přijímat jakoukoliv potravu a přežívající pouze o vodě, může to s sebou opět přinášet (staronová) etická dilemata dříve připisovaná jen prvotním lidem.