„Jsme součástí přírody.“ Pokud se oddělíme od svého přirozeného prostředí, bude to na nás mít negativní dopad. Městské děti trpí osmkrát častěji astmatem než děti na venkově. A také je u nich asi o sedmdesát procent vyšší pravděpodobnost, že onemocní psychózou. Odborná veřejnost už dokonce hovoří o speciální diagnóze „NDD“ (Nature Deficit Disorder) neboli o „poškození způsobeném nedostatkem přírody“ (zatím nebyla oficiálně uznána). Právě příroda je totiž ten nejúčinnější lék proti civilizačním chorobám, jako jsou stres, kardiovaskulární problémy a deprese. V lese posilujeme svůj imunitní systém a orgány do poslední buňky. To jsou některé ze základních myšlenek „lesní terapie“, která k nám postupně proniká z Asie. I u nás už vyšly knihy jako Shinrin-yoku. Lesní terapie pro zdraví a relaxaci – inspirujte se Japonskem (Grada, 2018) od Yoshifumiho Miyazakiho nebo Šinrin-joku. Japonské umění lesní terapie. Jak vám stromy pomohou najít zdraví a štěstí (Euromedia, 2018), která mimo jiné připomíná, že Japonci nedávají do tak silného kontrastu přírodu a kulturu jako lidé na Západě. A kromě toho začínají vycházet i tituly, které se snaží tuto metodu aplikovat přímo v evropském prostředí. Vedle reklamní textařky Ulli Felber je to především případ rakouského biologa a popularizátora vědy Clemense Arvaye. Tomu už česky vyšly knihy Les léčí. Efekt biofilie (2018), Léčivý kód přírody. Ekopsychosomatika v praxi (2019) a v letošním roce Lesní terapie ve městě.

V Japonsku je procházka v lese či přírodě považována za legitimní formu léčby. A také jinde a blíže k nám: na skotském souostroví Shetlandy údajně pacienti s cukrovkou, srdeční a duševní poruchou dostávají předpis na procházku po pláži nebo pozorování ptáků. Japonské univerzity už v roce 2012 vytvořily nové oddělení lékařského výzkumu nazvané Lesní medicína. Původ této nové oblasti lékařství můžeme najít v japonské tradici nazvané šinrin-joku (doslovně „lesní koupel“), i když někteří tvrdí, že směr „vznikl v osmdesátých letech v Japonsku jako marketingový produkt, který měl přilákat lidi z města do lesa“. A jistě bychom našli i některé evropské předchůdce, jako byl například Paracelsus. Ostatně i sami Japonci si pomáhají i „západními“ argumenty a odkazují na amerického evolučního biologa Edwarda Wilsona a na jeho koncept „biofilie“, podle něhož je nám vlastní „nutkání spojit se s jinými formami života“.

Arvay netvrdí, že by kvůli tomu měli všichni obyvatelé měst hromadně odejít na venkov. Naopak: chce spojit výhody života ve městě a v přírodě. V tomto ohledu je jeho kniha velmi praktická, uvádí například konkrétní čísla tramvají, kterými jet, a zastávky, kde vystoupit, aby se člověk i v rámci západních velkoměst rychle dostal co nejdříve do přírody, například do mokřadů s dřevěnými lávkami na severním okraji Hamburku či za kontrastem lesa a mrakodrapů ve Frankfurtu nad Mohanem.

Některé městské oblasti či objekty autor učí vnímat novým způsobem, například v nákupních centrech můžeme vidět obří termitiště, která nepostavili termiti, ale lidé. Newyorský Central park autor interpretuje jako obdobu savany, která nám podvědomě vyhovuje, protože právě v takovém prostředí se kdysi vyvíjel Homo sapiens. (Dodejme, že podobné myšlenky u nás už před lety rozvíjela socioložka a environmentalistka Hana Librová, a dále je na literaturu 19. století, například Vítězslava Hálka, aplikoval literární historik Václav Vaněk.) Dále autor referuje o experimentech, podle nichž má na naši psychiku zvláště dobrý účinek kombinace stromů a vodního toku či jezera, a vyzývá k jejich navštěvování.

Když se Arvay coby vysokoškolský student měl učit fyziologii rostlin, nejlépe mu to prý šlo v koruně mohutného dubu, kde si mohl představovat, jak v okolních větvích právě probíhají procesy, které popisovala jeho skripta. „Nakonec jsem byl zvědavý, co udržuje mého stromového přítele na živu,“ vysvětluje autor a dodává, že zkouška dopadla na výbornou. I podle některých výzkumů, které autor cituje, mají žáci disponující během vyučování výhledem do zeleně lepší výsledky; na jiných příkladech Arvay dokládá pravdivost prastaré poučky: Kam nemůže slunce, tam musí lékař.

I proto autor sní o tom, že v ideální učebně roku 2040 porostou kapradiny, borovice a břízy, jež budou vzduch obohacovat o příjemné aroma, budou jí protékat potůčky a stěny budou porostlé popínavými rostlinami, což bude vytvářet „atmosféru podobnou džungli“. To vše by mělo být součástí „biofilních měst“ (v jejichž budoucnost Arvay doufá) bez tvrdých ploch a ostrých hran – ekosystémů s živými rostlinami, na nichž budou včely sbírat nektar…

V knize najedeme i některá „nevědecká“ vyjádření blížící se mystice: „Zdálo se mi, že je příroda, Bůh i člověk jedno.“ Jde ale o citát z dopisu slavného a respektovaného psychologa Williama Jamese, který v listu manželce nadšeně líčil až spirituální zážitky, jež v něm vzbuzovaly švýcarské hory. I když některá Arvayova vyjádření mohou vyznívat až naivně romanticky nebo mohou připomínat magické myšlení, většina jeho názorů je pečlivě podložena experimentálními výzkumy. Také jeho vysvětlení učení se na větvi nakonec vyznívá racionálně i pro největšího skeptika. A on sám je, zdá se, vědec, jehož renomé není zpochybňováno. Ostatně i zmiňovaný Yoshifumi Miyazaki je univerzitní profesor a zástupce ředitele Centra environmentálních věd na Chiba University.

Koronavirus před časem vyhnal mnohé obyvatele měst do parků, zahrad a lesů. Arvayova kniha na základě řady podložených argumentů radí, proč tam chodit uvědoměle a dobrovolně i mimo období pandemií.