V současnosti nejznámější kanadská autorka a literární kritička Margaret Atwoodová (nar. 1939) se kromě románů, kde se zabývá kanadskou národní identitou, například Z hlubin (Surfacing, 1972, č. 1998), či úspěšného historického románu Alias Grace (1996), proslavila převážně svými méně realistickými texty, v nichž si břitkým ironickým jazykem pohrává s prvky magického realismu a vědeckofantastické literatury nebo, jak sama uvedla v rozhovoru pro BBC Breakfast, „spekulativní fikce,“ která se oproti eskapistické science fiction zabývá tím, co by někdy ve skutečnosti mohlo nastat. Mezi ty nejznámější patří dystopický Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale, 1985, č. 2008) o státě Gileádu, kde jsou ženy nuceny rodit děti pro vyšší vrstvy totalitní společnosti, nebo nedávná Svědectví (The Testaments, 2019), v nichž Atwoodová v líčení historie Gileádu pokračuje. S nádechem sci-fi a spekulativní fikce se setkáváme také v autorčiných povídkách a výjimkou není ani její nejnovější soubor A jestli umřeli, tak tam spolu žijí dodnes (Old Babes in the Wood, 2023, č. 2024), kde spekulativní vyprávění zasazené do budoucnosti kombinuje s tématy své poslední básnické sbírky Dearly (2020), jako jsou stárnutí, ztráta, odchod a absence.

Skrytě autobiografická Atwoodová

Autorka se ve své nejnovější knize inspiruje smrtí svého dlouholetého partnera, kanadského romanopisce Graema Gibsona, s nímž strávila více než padesát let a který zemřel v roce 2019. Obdobně jako její britští současníci Julian Barnes v Rovinách života či Elizabeth Finchové a Ian McEwan v Hodinách tak ve své pozdní tvorbě volí intimní a výsostně lidské téma – jak žít, když už není pro koho –, k němuž přistupuje citlivě a zároveň s humorem.

Ztráta životního partnera se propisuje do první a třetí části sbírky, které líčí vztah Tiga a Nell, s nimiž už jsme se měli možnost setkat v jedné z dřívějších autorčiných sbírek povídek. Postarší pár žije idylicky obklopen přírodou ve srubu na ostrově, kam se dopravuje trajektem, a jelikož si na pevnině vždy musí pořídit zásoby jídla na delší dobu, zbytek potravy si pěstuje na své skromné zahrádce. Hodně času také tráví sháněním a štípáním dřeva. Atwoodová již tradičně volí retrospektivní vyprávění a v první povídce První pomoc Nell vzpomíná na svá mladá léta prožitá s Tigem: jak spolu vyráželi na dlouhé túry, spali v třicetipatrovém hotelu, kde Tig málem založil požár, pádlovali na Velkých jezerech nebo se společně účastnili kurzu první pomoci: „Za oněch časů se všechno dělo v kalupu a dívali se dopředu.“ V druhé povídce Šmouhův odchod si Nell zase živě vybavuje smrt svého kocoura Šmouhy. Žal ze ztráty milovaného zvířete si léčila přepisem Tennysonovy elegie Artušův odchod na báseň Šmouhův odchod, jejíž sloky jsou volně vloženy mezi odstavce povídky. Na konci vyprávění Nell naznačuje, že už v té době tak nějak tušila, že podobným způsobem bude někdy oplakávat i Tigův odchod: „Tehdy nešlo ani tak o Šmouhu. Šlo o Tiga. Nejspíš podvědomě tušila, že se na dalekou plavbu vydá jako první, že ji nechá samotnou v krutém mrazu, v pusté zemi, v chladném měsíčním svitu. A taky to udělal. Už není na jejím břehu, odplouvá od ní, přes vodu, zmenšuje se.“

Interludium rozmanitých příběhů

V druhé části knihy s názvem Máti čarodějka však Nell a Tig nevystupují vůbec a osm nesourodých povídek skutečně působí tak, jako by je nějaká čarodějka jako žertovné interludium zlomyslně vložila do jinak uceleného příběhu. První z nich je o podivínské matce, která své zvláštní jasnovidecké a léčitelské schopnosti využívá nejen k pomoci lidem, kteří za ní přicházejí, ale také k manipulaci svojí dcerou, jež se od matky logicky odstřihne a snaží se vymanit z jejího vlivu. V následujícím Rozhovoru s mrtvým literární čarodějka Atwoodová oživuje George Orwella a vede s ním komický, někdy až absurdní, rozhovor o rozdílech tehdejší a současné doby. Autorka například slavného spisovatele poučuje o internetu, dezinformacích, antivaxerech, fenoménu „cancel culture“ nebo filmech a on na to vždy pohotově zareaguje:

Atwoodová: Myslím, že by se vám líbil film Ztratili jsme Stalina.
Orwell: S filmy je u mě potíž. Musím se na ně dívat přes prostředníka a ten mi to vždycky průběžně komentuje. A přestávky, aby si došli pro pivo, mrkli se na telefon, odskočili si a tak podobně. Nechce se mi neúmyslně někoho šmírovat.

V povídce Netrpělivá Griselda bytost neutrálního pohlaví (Atwoodová o ní mluví jako o „onom bez hmotného těla“) v rámci „intergalaktického balíčku krizové pomoci“ baví lidi, kteří se skrývají v karanténě před neznámým virem, a vypráví jim příběh O Trpělivé a Netrpělivé Griseldě. Na pozadí „mimozemské“ situace ve dálné budoucnosti a příběhu o dvou povahově naprosto odlišných sestrách autorka rozvíjí své tradiční téma ženské podřízenosti v patriarchální společnosti. Jedna ze sester je poctěna, když si ji za ženu zvolí majetný šlechtic, nicméně ten s ní zachází jako se svým majetkem a postupně ji připraví o veškerou svobodu: „Na veřejnosti se k ní choval hrubě, nutil ji nosit to, co jí neslušelo, bil ji a tvrdil jí, že si za všechno to zlé zacházení může sama. Ale Trpěnka neřekla ani á.“

S ženskou otázkou se setkáváme i v povídce Smrtící mušle, kde mladá Hypatia z Alexandrie, patronka vědkyň, čelí rozlícenému davu mužů a v ich formě velmi naturalisticky popisuje své umučení stažením z kůže ostrými hranami mušlí. Mučednice promlouvá k současné generaci o významu své smrti, o trvalém setrvání v lidské paměti a zdůrazňuje, jak právě ona zosobňuje ženy, které v historii lidstva padly jen kvůli tomu, že byly ženami a že si vybraly jinou životní cestu. To se ovšem nedá říct o Nell, protagonistce první a poslední části sbírky, jež žije dlouhá léta v manželství s Tigem, a rozhodně se nezdá, že by ji role milující manželky neuspokojovala, natožpak aby se bila za práva jiných žen. Feministické ladění povídek prostřední části je tak v ostrém kontrastu se zbytkem sbírky a čtenář se může ptát, proč Atwoodová takové povídky do knihy vůbec zařadila. Téma smrti je v nich sice přítomno, ale v porovnání s meditativním tónem první a třetí části, působí tyto hříčky jaksi nadbytečně.

Život v jiné formě

Autorka v rozhovoru pro britský Guardian prozrazuje, že v pozdním věku se podle ní s našimi milovanými neloučíme, jelikož oni ve skutečnosti neodcházejí – a určitým způsobem s námi nadále zůstávají. V tomto duchu se nese celá závěrečná část sbírky Nell a Tig, kde se autorka opět vrací k manželskému páru z první části a líčí, jak se Nell vyrovnává s Tigovým odchodem. V povídce Dřevěná krabička se žena snaží rozptýlit přebíráním Tigových věcí, což se ale mine účinkem, jelikož jí připadá, že ve všech věcech, které bere do rukou, Tig žije dál: „Je to jen optický klam, že se odcházející osoba ztrácí, že je čím dál menší, až dočista zmizí v dálce. Ten, kdo odchází, zůstává stejně velký. Ve skutečnosti se nezmenšuje, není opravdu pryč. Prostě ho jenom nevidíte.“ Tig ke své ženě dokonce promlouvá ze záhrobí, ale zde Atwoodová nechává čtenáře tápat, zda se jedná o výplod Nelliny představivosti, sen nebo o další fantastický prvek již tak pozoruhodné sbírky. V jiné povídce, kde se Nell zaobírá pozůstalostí Tigova otce, žena dojde k závěru, že jí vzpomínání působí bolest, a nakonec se ptá, proč má vůbec cenu o minulosti přemýšlet: „Co ji vede k tomu, že v noci prochází domem, prochází tímhle destilátem minulosti, v níž se toho děje tolik, ale kolik zůstává obestřeno tajemstvím? Přehrabává se sutinami, tu cihla, tu střepina, úlomky životů, a snaží se pochopit, co pochopit nelze, nebo aspoň ona to nesvede.“

Pocit trápení bez konce a jakéhosi podivného bezčasí po smrti milované osoby rezonuje i dalšími povídkami třetí části, například ve Vdovách, kde Atwoodová prostřednictvím korespondence vdovy a její dosud šťastně vdané kamarádky poukazuje na to, že ztráta milované osoby a vrstevníků v pozdějším věku je sice univerzální zkušenost a patří ke koloběhu života, ale nemá smysl se ji snažit přiblížit těm, kdo nic takového ještě nezažili. I když Nell čtenáři mezi řádky prozrazuje, že se jako osamělá žena většinu dne cítí pod psa, kamarádce tvrdí pravý opak a rozepisuje se o bezvýznamných drobnostech, jako jsou čerstvě rozkvetlé sněženky a narcisky na zahradě. Nenacházíme právě v této povídce klíč k celé sbírce, která jako celek působí nevyrovnaně a možná trochu nepromyšleně? Všechny fantastické prvky knihy a odbočky od jejího hlavního tématu mohou představovat způsob, jak Atwoodová čtenáři naznačuje, že zkušenost se ztrátou blízké osoby je nesdělitelná. Nebo se jedná o bolest tak trvalou, že v rozhovoru s kýmkoli raději přejde na jiné téma.

Ve sbírce A jestli umřeli, tak tam spolu žijí dodnes Atwoodová opět ukazuje svůj vypravěčský talent a schopnost experimentovat nejen s vizionářskými tématy vědeckofantastické literatury, ale i samotným žánrem povídky: některé texty sbírky nemají žádný děj, ale sestávají pouze ze střípků vzpomínek protagonistů, jindy se jedná o monolog hlavní postavy a rozhovor mezi Atwoodovou a Orwellem lze za povídku považovat jen stěží. Druhá část knihy, jež tyto texty sdružuje, narušuje elegický tón první a poslední část sbírky, a tak může působit jako výňatek z jiné knihy. Dojemné vyprávění o Nell truchlící nad Tigovou smrtí, které se z výše uvedených důvodů může zdát nedotažené, autorku ukazuje v trochu jiném světle, než jak ji známe z jejích předchozích děl, a zároveň ji přibližuje i těm, kdo se její tvorbě pro její fantastický charakter dosud vyhýbali.