Známý česko-britský autor obrazových knih pro děti Petr Horáček kreslí neustále. Vždy má u sebe notýsek nebo skicák, kam si zaznamenává nápady. A Hvězdná velryba vznikla tak trochu opačně, než knihy pro děti obecně vznikají – první nebyla zakázka ani text, ale právě spontánní ilustrace. Ve své vlasti populární britská zooložka a autorka knih pro děti Nicola Davies už s Horáčkem dříve spolupracovala, ovšem tentokrát padla na jeho skicáky. Kreslil v nich a maloval v první řadě pro sebe. Davies postřehla epičnost jednotlivých ilustrací, z nichž každá stojí za samostatný příběh. Popsala je ve formě uvolněných básní: vzniklé celky jsou hravé, obsažné a poučné tím nejlepším možným způsobem.

K českému překladu Robina Krále došlo také spontánně. Petr Horáček vystavil svou kresbu tukana s básní na sociální síti, básníka to zaujalo a ihned připojil český překlad. Zrovna seděl u počítače nad nějakou nudnější prací… Tehdy už měli oba zkušenost se vzájemnou spoluprací na české verzi předchozího díla Davies a Horáčka Zvířat plná kniha (Albatros 2021). Když o Hvězdnou velrybu projevilo zájem české nakladatelství Malvern, překladatel byl jistý. V zájmu vnitřního sjednocení pak v překladu přibyly na některých místech rýmy.

„My lidé se musíme změnit“

Jednou z příznačných situací je setkání holčičky se lvem. S jistým napětím, které mezi těmi dvěma panuje. Nicola Davies vystihla dialogický potenciál obrázku – lev vypráví holčičce o měnícím se světě, tedy o zhoršujícím se životním prostředí. „My lidé se musíme změnit,“ neříká holčička, ale hlas neviditelného vypravěče. Apel je v příběhu obsažený, ale naprosto ne prvoplánový. O to působivější.

Kromě ekologických motivů kniha originálně přináší prostorové motivy – „rozpínání“ vesmíru je skvěle podáno v básni o vesmírné velrybě, která pluje nad městskými světly. Světélkování hvězdného planktonu se prolíná se září civilizace. Velryba je ovšem ještě výš než my a závrať z představy obrovského tvora kdesi v beztíži umožňuje poetickým způsobem procítit rozměr vesmíru.

Básnířka pracuje i s motivem času, takže u ilustrací dinosaurů vtipně popisuje, jak málo toho o nich vlastně víme, byť známe jejich kosti. Překračuje limity realistického obrázku a vnáší do něj další, časovou dimenzi – přiměje čtenáře si uplynulý čas představit. To podstatné přitom je, jak tyto tajemné tvory vnímáme, protože nakonec se krásně vejdou „do tvé malé chytré hlavy“. Stejně jako u vtipného příběhu latimérií, které se již miliony let „starají se o své věci“.

Na hranici známého světa

Mikrokosmos přechází v makrokosmos, jako u obrázku se zvířaty – liškami, srnkami, jež po setmění vcházejí do lidského světa a přízračně ho doplňují. Kniha tady může dětskému čtenáři připomenout vlastní zážitky s divokými zvířaty viděnými na hranici důvěrně známého světa. Opět nevtíravě ilustrovaná zpráva, že zvířecí a lidský svět nejsou oddělené, nýbrž sdílené a v jádru jde o jeden jediný prostor.

Oba autoři se shodují v hledání zázračného, jako u obrázku „měsíčního losa“, který „do rozpřažených parohovitých dlaní nabírá měsíční svit“ a na obrázku skutečně poeticky světélkuje, vlastně měsíčním svitem rozsvěcuje jezero. A propojuje reálné, velké zvíře, s tvory z kreseb pravěkých lovců, přinejmenším.

Štětconoš a skelnokřídlec

Básně Nicoly Davies jsou citlivě a důvtipně přeloženy. U jednoho textu jde ovšem o zásadně odlišnou hru. Celou báseň totiž tvoří názvy motýlů, můr a podobné havěti. Kniha tady otevírá další prostor pro úžas. Kdo by věřil, že takový štětconoš rákosový, smutník jílkový, nesytka sršňová nebo skelnokřídlec mokřadní opravdu existují? Přesto je tomu opravdu tak. Potvrzují to Horáčkovy snově realistické ilustrace.

Sepětí člověka s přírodou (či naopak) zachycuje básnický, ale přesný popis, jak luskoun doplácí na pověry o zázračnosti svých šupin. Optimističtější je rozhovor s medozvěstkou, která staletí využívá soužití s člověkem, aby se dostala ke včelímu medu. Snad přece jen existuje způsob, jak lidé a příroda mohou existovat společně. Hvězdná velryba v každém případě dokazuje jejich osudovou provázanost.