Liberální internacionalista. Právě tak se nejen ve své nové knize Evropa, náš domov: Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině označuje Timothy Garton Ash. Známý novinář a historik působící na Oxfordské univerzitě vypráví dějiny Evropy za posledních asi osmdesát let, hodnotí počiny jednotlivých politiků i své vlastní úsudky a snaží se předpovědět možné budoucí trendy. Sleduje přitom nejen změny politické, ale i pomalejší posuny kulturní a společenské.

Velké dějiny i psychologické portréty

Kniha je psána erudovaně, ale současně čtivě a živě. Autor často střídá perspektivu: od velkých dějin se přesouvá k osobním zážitkům a líčení toho, jak vypadala v daném období každodennost obyčejných lidí, případně jak se jevila jemu coby cizinci, který hojně cestoval i do zemí za železnou oponou (ostatně tam se také seznámil se svojí původem polskou manželkou Danutou). V knize najdeme řadu postřehů ze zákulisí vysoké politiky, ale také hutné psychologické charakteristiky významných státníků. Důležité místo mezi nimi zaujímá i Václav Havel, i když tomu autor jemně vyčítá, že poslední funkční období už funkci českého prezidenta vykonávat neměl.  

Jak Timothy Garton Ash konstatuje, narodil se v roce 1955, takže patří mezi „postosmašedesátníky“. Jako teenager v Londýně zachytil už jen neradostný dojezd hnutí hippies, na které pohlíží kriticky. (Mimo jiné cituje dobovou pamětnici: „„Zaráželo mě, kolik mužů využívalo revoluční ideologie k tomu, aby přesvědčili ženy, že se s nimi mají vyspat, a když odmítly, dozvěděly se, že to je tím, že jsou duší maloměšťačky.“) To, co většina teenagerů v roce 2015 považovala za naprosto „normální“, by pro teenagera v roce 1955 bylo něco zcela neznámého. Tato nová „normalita“ ale vznikala na základě souboru vzájemně se prolínajících jednotlivých norem, jež se objevily v průběhu dlouhého roku 1968 a byly upevněny nástupem postosmašedesátnických boomerů, k nimž patří i Ash: „Takže nakonec to přece jen byla revoluce; sice ne taková, jakou si představovali studenti na barikádách v Paříži, ale taková, které trvalo půl života, než zvítězila.“

Po pádu sovětského bloku

V souvislosti s relativně poklidným pádem sovětského bloku autor oceňuje nejen Gorbačova, ale i jeho západní protihráče. Prezident Georg H. W. Bush se totiž naštěstí řídil heslem „Nebudeme teď vítězně křepčit na zdi!“ Naopak jeho předchůdce R. Reagan by možná tehdy na jeho místě triumfalistickému pokušení neodolal.    

Na atmosféru devadesátých let se pak autor dívá značně kriticky, včetně svých vlastních tehdejších postojů. Přiznává, že lidé podobné politické orientace sice tehdy vnímali nahromaděné problémy a projevy nespokojenosti, od islamistického terorismu a katastrofy v Iráku po přehřátí financializovaného kapitalismu a vzpoury občanů proti navrhované evropské ústavě. Ale i tak káravě dodává (i směrem ke svému mladšímu já): „Po čtvrtstoletí, kdy se dějiny tak nečekaně a vítězoslavně vydaly naším směrem, jsme měli sklon soudit, že neúspěchy a překážky na naší cestě vzhůru jsou jen dočasné a že nás jen zpomalují, nikoli však že obracejí širší směřování historického vývoje. Jinými slovy, v hloubi duše jsme nějak soudili…, že víme, kudy se dějiny ubírají.“

Britská cesta k referendu

Poté, jak známo, následovala řada událostí, které jej usvědčily z omylu. Nejbolestnější je pro něj jako Brita odchod jeho země z EU. I když si je vědom jejích slabin, s odkazem na slavnou Churchillovu poznámku o demokracii podotýká, že současná Evropská unie je nejhorší možná Evropa, „pomineme-li všechny ostatní Evropy, které jsme čas od času zkoušeli“. 

Sleduje dlouhou řadu kroků britských premiérů, které referendu a jeho výsledku předcházely. Vzhledem k tomu, jak byl výsledek hlasování o brexitu těsný, rozvíjí různé scénáře alternativní historie – jak relativně málo stačilo, aby voliči rozhodli opačně. Co kdyby konzervativci opravdu splnili svůj slib z manifestu z roku 2015, že udělí právo hlasovat britským občanům, kteří žijí v zahraničí déle než patnáct let? Hodně těch, kteří dnes žijí ve Španělsku, v Portugalsku nebo ve Francii, by byli naladění pro „zůstat“. Co kdyby bylo dovoleno hlasovat i občanům EU, kteří žijí dostatečně dlouho v Británii? A co kdyby se snížil volební věk na šestnáct let, jako tomu bylo v roce 2014 při referendu o nezávislosti Skotska? Čím je člověk mladší, tím větší je pravděpodobnost, že by zvolil„zůstat“, a ve věku mezi šestnácti a osmnácti lety by šlo o asi 1,2 milionu voličů. Co kdyby kampaň pro setrvání v EU vedl jiný labouristický lídr, který by byl přesvědčivý, což socialistický euroskeptik Jeremy Corbyn rozhodně nedokázal? Co kdyby se oportunista Boris Johnson držel možnosti „zůstat“? Sám Johnson přiznává, že byl do poslední chvíle nerozhodný a „kličkoval jako nákupní vozík“.

Kdyby Jelcin nechtěl Putina

Kontrafaktuální dějiny rozvíjí autor také v souvislosti s Ruskem: Evropa počátku jedenadvacátého století mohla zřejmě vypadat zcela jinak, kdyby volba nemocného a nevyzpytatelného Jelcina padla na Borise Němcova, a nikoli na Vladimira Putina. Na tomto i jiných příkladech Ash demonstruje výrazný podíl individua na běh dějin: „Podvakrát v průběhu našich časů, nejprve v případě Gorbačova a posléze i Putina, Rusko demonstrovalo, jak důležitou roli může hrát v historii jednotlivec“. 

Ash, který o sobě píše jako o britském Evropanovi, si nyní přeje, aby se Británii vedlo velice dobře, a EU „dokonce ještě lépe“. Nicméně v prognózách pro rok 2073 je velmi opatrný. Předkládá dva kontrastní scénáře: jeden v „postapo“ světě po atomové válce a druhý ve futuristickém časoprostoru expanze lidstva do vesmíru: „Jak absurdní optimismus,“ zvolají třeba lidé ve svém jaderném krytu nebo z pouštní jeskyně. „Jak absurdní pesimismus,“ ozve se z nějakého místa zázraků technologie, třeba z Muskvillu nebo ze Zuckerdromu. Nejpravděpodobnější je ale asi něco uprostřed mezi oběma extrémy. Nebo směs obou variant, protože se vlastně nevylučují…