Lidská společnost je přísně hierarchická a na vrcholu stojí bez výjimky muž. Samci jsou zkrátka od přírody dominantní a vždy si vezmou, po čem touží, ať už je to jídlo, nebo samice, která je v podstatě jen pasivním příjemcem toho, co před ni život postaví. A běda, pokud žena projeví vlastní vůli, dožaduje se rovnoprávnosti nebo se vzepře svému biologickému údělu. A hanba té, která by projevovala stejně intenzivní sexuální chutě jako muž. Zatímco on byl vybaven touhou rozsévat své sémě, a čím vyššího skóre dosáhne, tím, větší obdiv si od svých soukmenovců získá, ženě vyšší skóre naopak vyslouží pohrdavé odsuzování. A co stejnopohlavní sex či translidé? To jsou jen chyby či výstřelky současného zkaženého světa.

Nebo je to jinak? Dnes už jsme naštěstí od podobně upjatých představ většinou upustili, nicméně mnoho polopravd, mýtů a předsudků o vztazích mezi muži a ženami a jejich místě ve společnosti stále přetrvává. Zastánci starých pořádků se navíc s oblibou uchylují k vysvětlením, že tak je to přece přirozené, že to máme zapsané v genech, tudíž s tím nelze nic dělat, nebo že není potřeba měnit něco, co odjakživa fungovalo. Potíž je v tom, že biologie, na kterou se odvolávají, často říká něco docela jiného a ono „nepřirozené“ je u jiných tvorů, včetně našich nejbližších příbuzných, mnohdy zcela běžné. Alespoň to ve své poslední knize Odlišní. Jak nám primáti pomáhají pochopit naše genderové role (Different. Gender Through the Eyes of a Primatologist, 2022) tvrdí nedávno zesnulý etolog a primatolog Frans de Waal (1948–2024). Přestože je autorem více než patnácti knih, Odlišní jsou po Dobrácích od přírody (Academia, 2006), kteří se zabývají evolucí morálky, a Mámině posledním objetí (Práh, 2020), jež pojednává o výzkumu emocí nejen u primátů, jeho teprve třetím do češtiny přeloženým titulem.

Jak už jsme naznačili výše, tentokrát se de Waal vrhl na téma navýsost ožehavé, konkrétně na biologické, kulturní a společenské rozdíly mezi muži a ženami. Ve třinácti kapitolách hledá kořeny vybraných projevů našeho chování a pátrá po hranici, za kterou otěže přebírá od genů pozvolna kultura. Zabývá se problematikou genderu (a genderových rolí a identit), hierarchií, dominancí, sexuálními signály, pářicími rituály, násilím, udržováním míru, péčí o druhé či stejnopohlavním sexem. Ačkoli si klade za cíl objasnit tyto jevy u lidí, významně při tom těží ze svých hlubokých znalostí života jiných primátů, zejména našich nejbližších příbuzných, šimpanzů a bonobů. Zároveň však upozorňuje, že „primáti nejsou lidé. Nabízejí nám tedy srovnání, nikoli model hodný následování.“ Toto srovnání je nicméně zásadní pro pochopení evolučního původu našeho chování i pro to, jak se svými predispozicemi naložíme: „Upřímně věřím, že nejlepší cestou, jak dosáhnout rovnosti, je dozvědět se více o naší biologické stránce, místo bychom ji zametali pod koberec.“

Jeden z příkladů nabízí hned první kapitola, která zkoumá genderové rozdíly ve výběru hraček či preferovaném způsobu zábavy. I když se ukázalo, že opice v tomto ohledu „vykazovaly stejné preference podle pohlaví, jaké vídáme u dětí,“ což naznačuje, že se nejedná o čistě kulturní záležitost, také to neznamená, že je vhodné dětem kupovat hračky výhradně v závislosti na jejich pohlaví. Naopak bychom je měli nechat, ať si samy vyberou, s čím si budou hrát. Zatímco v tomto případě se zdá, že příroda je s našimi zažitými představami do určité míry v souladu (chlapeček si přece nebude hrát s panenkami), na mnoha místech tomu tak není a de Waal v knize boří řadu mýtů, například že přirozeným uspořádáním společnosti je patriarchát (bonobové by nesouhlasili a nejen oni), že sex zvířata provádějí výhradně za účelem zplození potomstva (ani tady by bonobové nesouhlasili), že sex napříč druhy baví více samce než zástupce něžného pohlaví („je čas upustit od mýtu, že samci mají silnější sexuální pud a jsou promiskuitnější než samice,“ píše autor) nebo že znásilnění či vynucený sexuální styk jsou v přírodě něčím obvyklým („znásilnění je daleko běžnější u nás než u primátů“). Podobně se autor vypořádává i s otázkou stejnopohlavního styku, který je v přírodě daleko běžnější, než ještě nedávno mnozí věřili. V tomto ohledu de Waal dává k dobrému i několik příkladů, k jaké argumentační gymnastice se v minulosti někteří badatelé uchylovali, aby to nemuseli připustit.

Přestože se každá ze třinácti kapitol zabývá jasně daným tématem, nejsou od sebe neprodyšně oddělené, naopak. Kromě toho, že autor mezi odstavci skáče od člověka k ostatním primátům a od dějin primatologie, vlastních anekdotických pozorování či autobiografických pasáží k líčení výsledků vědeckých studií, občas předem upozorňuje na to, co bude následovat o několik kapitol dál, nebo se naopak vrací k tomu, co již bylo dávno řečeno. I když se pak někdy opakuje, ve výsledku to vůbec nevadí a tento svým způsobem mišmaš se čtenáři před očima s každou další stránkou mění v kompaktní, mimořádně soudržný celek – a možná právě díky této pestrosti, okořeněné de Waalovým vypilovaným popularizačním stylem, v celek neuvěřitelně čtivý. Čtivosti napomáhají i zmíněné autobiografické pasáže, v nichž se de Waal čtenáři sympaticky otevírá a které i s vědomím, že autor v březnu 2024 zemřel na rakovinu žaludku, v čtenáři budou ještě nějakou chvíli po dočtení této labutí písně nepochybně rezonovat.

Přestože kniha obsahuje nespočet příkladů zvířecího chování i souhrn řady vědeckých studií, na nichž ukazuje, jak jsou vlivy biologie a výchovy na naše chování propletené, její poselství je až pozoruhodně prosté, byť konzervativněji založeným čtenářům po chuti nejspíš nebude. De Waal totiž ukazuje, že mnohé z toho, co jsme ještě nedávno považovali za „nepřirozené“ nebo „proti přírodě“, je běžnou součástí života našich nejbližších příbuzných a že pro diskriminaci kohokoli na základě pohlaví, genderu, včetně translidí, nebo sexuální orientace v biologii opora neexistuje. „Vše se nakonec odvíjí od vzájemné lásky, respektu a uznání skutečnosti, že lidí nemusí být stejní, aby si byli rovni.“