Málokteré téma je dnes tak kontroverzní a citlivé jako postavení žen ve společnosti a to, nakolik by měly splňovat „přirozené“ role, nebo zda záleží jen na výchově a jejich osobních rozhodnutích, jakou životní cestu si vyberou. Střetávají se přitom vyostřeně extrémní pozice: někteří litují toho, jak pomalu docházejí ženské požadavky vyplnění; jiní, jako socioložka Ida Kaiserová, naopak tvrdí, že pokud by se požadavky feminismu uskutečnily do důsledku, společnost by „byla už v druhé generaci bezdětná“. Někteří tvrdí, že tzv. sexuální násilí vymizí, když se ženy přestanou chovat vyzývavě a koketně. A že se „ženská otázka“ vyřeší tím, když ženy zapracují na svém sebevědomí či lepší organizaci času. Proti čemuž zastánkyně feminismu namítají: „Radit lepší organizaci času vyčerpané matce malého dítěte, které zaměstnavatel odmítá poskytnout práci na částečný úvazek, která nenajde místo pro dítě v přeplněné školce a jejíž partner se na péči o vlastního potomka odmítá podílet, přičemž v odmítání férovějšího nastavení ho podporuje širší rodina obou partnerů, je špatný vtip.“ Zastánkyní posledně citovaného názoru, že ženy čelí řadě systémových znevýhodnění, je ve své knize V pasti pohlaví. O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku také novinářka Respektu Silvie Lauder. 

Obecně v ní konstatuje: „To, že je něco nezpochybnitelně dáno biologicky, ještě neznamená, že to zároveň není významně ovlivněno aktuálně platnými společenskými normami.“ Přičemž zatímco biologická složka zůstává víceméně neměnná, ta kulturní se výrazně a někdy velmi rychle mění. Autorka to dokumentuje na tom, že až do doby po první světové válce bylo doporučované genderové dělení barev přesně opačné než dnes: pro děvčátka byla doporučována modrá coby barva „delikátní“ a „choulostivá“, zatímco pro chlapečky růžová jako barva síly, protože jde o blízkou příbuznou „silové“ červené.

Jestliže i u nás někteří vědci, jako neurofyziolog František Vyskočil, stále zdůrazňují rozdíly v anatomii, fyziologii i fungování mužského a ženského mozku, Silvie Lauder s odkazem zase na jiné vědce, například Jaroslava Petra, vyzvedává jejich podobnost (a za tzv. odlišností tuší spíše vlivy kultury). Mimo jiné tvrdí, že „ženy mají stejné nadání pro orientaci jako muži, ale v některých společenstvích svůj talent náležitě nerozvinou“. Pokud je například někde zvykem, že ženy opouštějí domov jen v doprovodu manžela, orientační smysl si netrénují a ani ho pak pochopitelně nemají.  

Dále rekapituluje historii postavení žen napříč dějinami. Aniž by Silvie Lauder přímo argumentovala jakýmsi bájným dávným matriarchátem, společně se socioložkou a filozofkou Hanou Havelkovou (1949–2020) tvrdí, že „nerovnosti mezi postavením obou pohlaví, s nimiž se dodnes potýkáme i v právních systémech, nejsou prastaré a přirozené, ale mají historii starou přibližně jen 250 let“. Podrobně pak sleduje vývoj v Čechách, přičemž za největšího feministu českých dějin nepřekvapivě označuje Tomáše G. Masaryka.  Později třeba i filozof Jan Patočka „bral feministické myšlenky vážně a souzněl s nimi“, naopak ale Václav Havel soudil, že feminismus není cesta, jak nelehké postavení žen, které nepopíral, změnit. Po roce 1989 pak převládlo negativní pojetí feminismu, jednak kvůli negativní reklamě, kterou mu u nás dělali emigranti Josef Škvorecký či Ota Ulč, jednak kvůli tomu, že se do popředí dostávali i bývalí disidenti křesťanské orientace, kteří část kritiky socialistického režimu postavili na tezi, že se snažil zničit rodinu, a že je tudíž nutné se v reakci na konec socialismu k tradiční rodině vrátit. Například pozdější poslanec Federálního shromáždění a předseda KDS Václav Benda obhajoval návrat k „tradiční křesťanské rodině“, v níž existuje jasná hierarchie s mužem coby živitelem na samém vrcholu. Starost o tradiční rodinu vedla Bendu počátkem devadesátých let dokonce k tomu, že (bohužel) prosadil zmírnění trestů za znásilnění.  

Na mnoha příkladech pak autorka ukazuje, že ženy u nás zůstávají systematicky znevýhodňovány. To jí ale nebrání současně uznat, že muži čelí také specifickým rizikům, i když jiným: chlapcům se ve škole obecně daří hůře než dívkám; a muži výrazně vedou nad ženami v závislostech (kupříkladu 95 procent diagnostikovaných patologických hráčů bylo mužského pohlaví). V tom, že už dnes tolik nespoléháme na zavedené role či pravidla etikety, je pak dnes situace obtížná pro všechny. V některých situacích je tedy nutné vytvářet si vlastní verzi pravidel, například v párovém soužití, což je ovšem úkol pro oba partnery. (Mimochodem tuto problematiku autorka v Respektu poutavě sleduje a rozvádí ve svém seriálu o vztazích.) Dodejme ale, že téma vztahů mezi muži a ženami je samozřejmě komplikované a někdy je obtížné odhalit, kdo koho ovládá a kdo rozhoduje o podstatnějších věcech. (Jak popsal Jan Werich: „O maličkostech, jako co s penězi, které vydělám, kam na dovolenou, rozhoduje moje žena, ale ty opravdu velké, zásadní věci, třeba jaký je náš vztah k Tchaj-wanu, to řeším já.“)   

Stylisticky je kniha různorodá. Najdeme v ní historické i lingvistické výkladové exkurzy (například o tom, že ženy jakoby rodí děti mužům. Jak naznačují i dnes některé novinové titulky: „Jiří Bartoška se stal dědečkem! Dcera mu porodila vnučku.“) Autobiografické vzpomínky na okamžiky, kdy se autorka jako žena sama cítila ohrožena či ponížena, se v publikaci mísí s pasážemi působícími možná pro někoho až jako polopatický návod („Dejte najevo svým voleným zástupcům, že nejste spokojení s tím, jak něco ve společnosti (ne)funguje.“). A jiné se možná skoro blíží až pamfletu, jako v případě některých polemik, které jdou výrazně ad personam. Autorka kupříkladu cituje senátorku Danielu Kovářovou, podle níž jsou ženy na světě od toho, aby mužům „udělaly krásnou domácnost“. Kdo stráží její vlastní domácnost a teplo jejího domova, zatímco celé dny vysedává na schůzích horní komory a obchází média, to „není známo“, dodává kousavě Silvie Lauder. Terčem jiného jejího ostrého šlehu je například konzervativní politolog Alexandr Tomský, jenž se prý při setkání s ní projevoval jako ukřičený a prskající „maskulinista“, což dle autorky málo odpovídá definici „muže coby emocionálně chladného a přísně racionálního“, která je pro takto politicky orientované jedince typická. 

Jinak ale u většiny lidí, které autorka zmiňuje a které cituje coby autority, dodává, že jí danou myšlenku osobně sdělili v rozhovoru. To samozřejmě autorce dodává na důležitosti, ale na některé čtenáře ona frekvence může působit snad až přehnaně. Řečeno s hodně velkou nadsázkou: jako by podmínkou k tomu být v knize citován bylo to, že se daný člověk s autorkou osobně sešel (snad až na TGM). Na druhou stranu ovšem Silvie Lauder v knize rozhodně nevystupuje jen jako neohrožená a neomylná novinářka, která má známé mezi vědeckými kapacitami: přiznává se i k tomu, že se ke svému současnému chápání feminismu musela propracovat a že v začátcích kariéry samolibě zastávala názor, že „když žena chce, do novin se dostane a uspěje, nejde přece o pohlaví novinářů, ale o jejich schopnosti“. A také o jejich vlastně „mužské“ vlastnosti jako průbojnost, drzost či schopnost analyzovat fakta. 

Nechme stranou, že jistě nejde o „mužské“ vlastnosti, což už dnes netvrdí ani autorka, a dodejme, že některými z těchto charakteristik se vyznačuje i tato kniha. Je psána méně emocionálně než jiné feministické publikace, které mají naštvání někdy přímo v názvu („Je důležité někdy dobít baterky. Ty moje jedou na vztek“, píše se v jedné z nich). Silvie Lauder se snaží argumentovat věcně, konstruktivně a relativně umírněně, ale současně je zřejmé, že jde o téma, které se i jí osobně dotýká a zraňuje ji. A i ti muži, kteří dosud mylně pokládali všechny feministky za frustrované a neúspěšné bytosti, by po přečtení této knihy mohli pochopit proč. Přesněji: pochopit, jak často se i sebevědomá a úspěšná žena žijící ve velkoměstě cítí zraňovaná a ponižovaná.