Román Le Tumulte et l’Oubli (Vřava a zapomnění) francouzského prozaika Timothée Demeillerse uvádí čtenáře do fiktivního sudetoněmeckého města Jedlov v československém pohraničí, na konci třicátých let. Johann Zinke se svou ženou Hildegard s porozuměním sledují nástup henleinovců a ohledně budoucnosti mají ta nejlepší očekávání, byť počítají s nadcházející válkou – protože jen ta může zajistit spravedlivý mír. Je pozoruhodné, jak věcně Demeillers dokáže tyto postoje podat. Nekarikuje, nepřestřeluje, přesvědčivě zachycuje, jak vnímali svět tehdejší sudetští Němci, nebo většina z nich: připojení k Německu se jim jevilo jako jediná možnost. Pro českého čtenáře se naopak jedná o chorobné názory a temné momenty československé historie, po nichž měly následovat ty ještě temnější.

Manželé Zinkeovi nicméně prožívají jiskřivé tušení opojné budoucnosti. A jejich dcera Sieglinde postupně převezme roli hlavní hrdinky příběhu. Seznámí se totiž s českým mladíkem Mirkem, a tak začíná milostné dobrodružství, které nedbá na jazykové, kulturní, ideologické hranice. Autor se přitom vyhýbá pohrávání si s tím, co oba mladé lidi za války a po ní čeká (a co čtenář může tušit). Daří se mu rekonstruovat omezenost dobou a místem, která obecně brání historické předvídavosti… Druhá světová válka rodinu Zinkeových osudově zasáhne a květnová revoluce v roce 1945 znamená především nejistotu. Češi vracejí ulicím jejich původní jména a uvažují, jak naložit s Němci. Demeillers zachycuje proměny postojů: radikálnost těch, kdo se cítí být strůjci historie, a vypočítavost druhých, kteří se uchýlili k taktizování. Jiným, jako dívčí hrdince Sieglinde, však dějinné souvislosti přesvědčivě unikají.

Sieglinde s matkou prožijí odsun, pobyt v internačním táboře, nakonec i útěk do Německa. Z toho ovšem zbyly jen ruiny a na nově příchozí se nikdo nedívá se sympatiemi. Do Jedlova se zatím vracejí ti, kdo vyvázli z nacistického Německa, kde se ocitli jako vězni, oběti koncentračních táborů nebo nucených prací. Mezi nimi i mladý Rom, k němuž se připojí další Romové přesídlovaní ze Slovenska. Přejímají po Němcích pomyslnou štafetu obyvatel s nejednoznačným statutem, kteří do někdejší sudetoněmecké krajiny zároveň patří i nepatří.

Věcnost Demeillersova stylu připomíná v současnosti tak oblíbený žánr literární reportáže. Přestože jde o popis fiktivních dějů, je věrohodný a přesvědčivý, a navíc literárně působivý. Román zachycuje další a další osudy lidí prostřednictvím jakýchsi medailonů – kapitoly se jmenují podle jednotlivých protagonistů. Text si přitom zachovává soudržnost i plynulost a je okořeněný momenty překvapení. Demeillersovi se tak podařilo vytvořit obraz historické kontinuity v diskontinuitě: vyprávění se posouvá až do devadesátých let dvacátého století, se supermarkety, drogami a s radikalismem v nové podobě, zaměřeným tentokrát ne vůči Čechům, ani Němcům, ale vůči Romům. Autor tak připomíná například i pozapomenutý příběh kandidátky na Miss krásy, která se chtěla stát prokurátorkou, aby v rodném městě „zatočila s Romy“. A také příběhy českých skinheadů, těch svalnatých bojovníků za svou věc, kteří se po jistou dobu v české společnosti těšili ne snad úctě, ale jisté míře pochopení.

I toto pozdější období Demeillers ukazuje naprosto věcně, pokračuje ve své reportáži podané s takovým vhledem do situací, až čtenář pochybuje, jestli popisované náhodou neviděl na vlastní oči. Spolu s autorem sledujeme i posun od velkých konceptů nacionálního socialismu, které dávaly smysl Sieglindiným rodičům, k někdejším Sudetům v 90. letech, kdy podle Demeillerse politická situace vlastně nehrála roli. Životy lidí najednou ovlivňovaly spíše bezprostřední touhy a ekonomické podmínky, v nichž se bezradně potáceli.

Román si nicméně zachovává odstup někoho, kdo má historická traumata dobře zpracovaná (aby ne, když se týkaly jen jeho prarodičů) a kdo jimi nezdůvodňuje své současné postoje. Autor zajisté má své názory na odsun Němců i na postavení Romů v českých zemích, spoléhá se však na své příběhy a na čtenáře. Román dosud vyšel pouze francouzsky.

Tak což takhle: Autor si zachovává odstup někoho, kdo historická traumata týkající se jeho prarodičů už zpracoval a dívá se na ně ze současnosti. Na odsun Němců i na postavení Romů v českých zemích má zajisté svůj názor, nechává ale spíše mluvit své příběhy, autorský subjekt udržuje v pozadí a spoléhá se na čtenáře.