Největší české nakladatelství Crew se zprvu profilovalo na komerčních amerických komiksech, nicméně výrazný úspěch u českých čtenářů slavilo až poté, co začalo ve velkém vydávat komiksy japonské. Vše začalo v roce 2011 s komiksovou sérií Plačící drak (nebo také Crying Freeman) – a nyní se nakladatelství obloukem vrací k jeho scenáristovi Kazuovi Koikemu (nar. 1936). Jedná se o jednoho z nejslavnějších tvůrců mangy, který se prosadil zejména v sedmdesátých letech vyhrocenými samurajskými opusy pro dospělé, které dodnes ostře kontrastují s triviální spotřební mangou, jaká v současnosti plní pulty japonských i světových knihkupectví včetně těch českých. Ještě než v osmdesátých letech se zmíněným Plačícím drakem prorazil i mezinárodně, publikoval epické série Vlk samotář a dítě (1970–1976), Lady Snowblood (1972–1973) či Hanzó (1978–1984) převážně ve spolupráci s kreslířem Gósekim Kodžimou. Staly se důležitou součástí japonské popkultury, v japonském komiksu mají podobou pozici jako v tamní kinematografii filmy Akiry Kurosawy a inspirovaly i mnohé zahraniční tvůrce, komiksové i filmové.

Pláč, prosby a rychlé setnutí

Rozhodně je skvělé, že si k němu české nakladatelství znovu našlo cestu, byť začíná s poněkud méně věhlasnou sérií Šógunův popravčí z let 1972–1976. Vypráví o Jošikogu Asaemonovi, jehož oficiálním povoláním je testování mečů pro šóguna. Testuje je ovšem na lidských tělech, někdy mrtvých, ale často také na živých – a je neoficiálně hlavním katem pro celé hlavní město Edó. Hned první dva jeho příběhy jsou velmi osobní, musí setnout svého otce (sám ho o to požádal při páchání seppuku) či prostitutku, s níž kdysi přišel o panictví. Další kapitoly už ale nabízejí často dosti trpké případy nejrůznějších typů zločinců, vskutku zavrženíhodných padouchů, jindy spíše politováníhodných nešťastníků; poslední trojice rebelujících róninů je pak ukázkou toho, jak se v Japonsku 18. století dělala soukromá revoluce.

V některých povídkách je Asaemon ústřední postavou, jindy do děje vstoupí až na jeho konci, aby vykonal svou krvavou práci. Jeho popravy přitom v sobě nemají moc klidu ani důstojnosti, oběti nechtějí zemřít, ženy pláčou a prosí, muži občas také, odsouzení sebou trhají a zápasí s pacholky, kteří mají co dělat, aby je udrželi. Než dojde k Asaemonovu čistému seknutí (vždy jen jedinému, v tom spočívá jeho mistrovství), odehrávají se emotivní scény, které kreslíř Kožima zachycuje dynamicky a nanejvýš sugestivně.

Jednotlivé případy jsou občas zároveň analýzou a kritikou převládající feudální hierarchie, která tehdy v Japonsku panovala a s jejímiž zbytky Japonci zápasili ještě i ve 20. století.

Historický kontext

Asaemon mohl popravovat jen odsouzené z nižších vrstev, šlechtici a samurajové měli jiný režim. Mohl beztrestně zabít ty, kdo ho veřejně urazili – a když to neudělal, riskoval, že bude vnímán jako slabý nebo zbabělý. Pozoruhodný je případ slepce, který zavraždil svou manželku a jejího milence – ovšem až poté, co se se ženou rozvedl, protože předtím je nedokázal přistihnout in flagranti; což byla tehdy podmínka beztrestnosti následného zabití obou smilníků. Jindy se zoufalá prostitutka snaží upoutat Asaemonovu pozornost dosti nevybíravým způsobem (háže splašky a exkrementy na jeho vrata), aby upozornila na to, že její bratr se stal obětí spiknutí policejních informátorů se zločinci.

Evropský čtenář trochu žasne, v jakých podmínkách se tehdy v Japonsku popravovalo, Evropa už tehdy měla odosobněné šibenice. Zároveň ale sledujeme docela dobře fungující policii nebo hasiče, což byly profese, které se v Evropě začaly formovat až o desetiletí později. Některé případy sledují krizi feudálních hodnot, kdy se privilegované skupiny (zejména samurajové a róninové) dostávaly do společenské a ekonomické pasti, protože jejich kasta jim zapovídala mnohé činnosti potřebné k obživě, zatímco to podstatné, co měli dělat (tedy ohánět se mečem), z života společnosti vymizelo. Naznačeno je to už v komiksu, podrobnější kontext pak přidává ještě překladatelka Anna Křivánková v zasvěceném doslovu.

Perokresby a portréty žen

Pro české čtenáře může být Šógunův popravčí zajímavý ještě jedním srovnáním, byť to platí spíše pro starší ročníky, kteří ještě pamatují komiksové kreslíře a ilustrátory dobrodružných knih z šedesátých a sedmdesátých let, tedy o něco starší kolegy Gósekiho Kodžimy. Jeho perokresby s hojným šrafováním totiž občas připomenou ilustrace a komiksy našeho Gustava Kruma. Jistě: Krumovy obrázky jsou obvykle preciznější, lépe prokreslené a obecně pohlednější, ale Kodžima se mu občas dokáže přiblížit i v tom obrovském množství kreseb, které musel při vytváření (nejen) série Šógunův popravčí vytvořit. Což je možná nejdůležitější vlastnost komiksového kreslíře: udržet si stabilní úroveň a přitom tvořit rychle a ve velkém množství. Pozoruhodné jsou jeho portréty žen – občas vyhlížejí více evropsky než japonsky, s modiglianovsky dlouhými krky a převážně smutnými nebo trpícími výrazy ve tvářích. A i když bývají krásné, nejsou to idealizované sexbomby s velkými prsy, pružnými těly a útlými pasy, naopak mívají kypřejší těla průměrných žen – což Kodžimovi nijak nebrání v jejich odhalování.

Nakladatelství Crew vydalo Šógunova popravčího v jediném tlustém špalku za nikoliv nízkou cenu. Série si ale velkorysé vydání (pravda, mohlo být i vázané jako v případě komiksů jiného klasika Osamua Tezuky) nepochybně zaslouží, její publikum bude jiné než u laciných manga sérií, starší a solventnější. A doufejme, že dostatečně široké, aby se nakladatelství odhodlalo i k vydání slavnějších prací dvojice Koike–Kodžima, v čele s legendárním, i v česky vydaných komiksech či filmech citovaným Vlkem samotářem.