Povídkovou sbírku Cesta k billboardu nominovala porota na Cenu Jiřího Ortena za rok 2022. Autor sbírky, básník a divadelní režisér Ondřej Škrabal propojil texty motivem setkání velmi rozdílných lidí i atmosférou všedního dne, uspávajícího někdy horkým dusnem, jindy vlezlým chladem či rutinní činností. Přesto zde nakonec dojde k něčemu zvláštnímu, paradoxnímu, často lehce humornému a pro někoho i zlomovému (například pro herce z příběhu Nemožnost westernu, kterému se celý jeho plán sesype jako domeček z karet, když zjistí, že své slavné gesto možná ani nevytvořil on sám, ani není dílem náhody, ale pravděpodobně ho jen v mládí okoukal z lidových tanců; nebo pro Dona Juana, který konečně pocítí pravou lásku, ale ke zcela nekompatibilní osobě). 

Škrabalovi vypravěči jsou převážně lidé nenápadní, často vykonávající některou z „neviditelných“ profesí, jako je sluha, řidič, pracovník u pásu či asistent režie, nebo takoví, o jejichž existenci společnost nechce vědět, jako třeba obchodník se zbraněmi. Skrze jejich pohled nám autor v každém z textů představí někoho, kdo se vymyká, kdo nezapadá do svého okolí, nebo v něm dokonce působí až jako vetřelec. Někdy se jedná o skutečné cizozemce, někdy o lidi, kteří se cítí jako cizinci ve vlastní zemi, a někdy o jedince cizí svému okolí prakticky vším, jako „kategoricky neefektivní“ přistěhovalec pan W. (Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo). Často jsou ale cizinci spíše v roli vypravěčů příběhů, těch, kdo si hledí svého, snaží se zapadnout, nebo alespoň nevyčnívat, a přitom jim cestu zkříží někdo, na koho zřejmě dlouho nezapomenou. Naopak ústředními postavami povídek bývají ti, kdo mají nějaký osobitý životní plán nebo vyhraněný názor a ten si razí bez ohledu na okolnosti (někdy si prorážejí cestu i doslova, jako právník, který se prodírá sněhem v titulní povídce Cesta k billboardu, nebo jako údajný kameraman v úvodním Gilgamešovi v Americe, jenž kvůli ideálnímu záběru neváhá v kavárně vrážet do stolů i okolosedících lidí). 

Mnohé z těchto postav lpějí na nějaké utkvělé představě, která se pro ně stává středobodem jejich bytí či jakýmsi hnacím motorem (jako u již zmíněného muže z Gilgameše v Americe, který tvrdí, že je úspěšný kameraman, a svou image zaneprázdněné osoby dotváří tím, že sám sobě posílá zprávy z jednoho mobilu na druhý). I když jsou tyto typy někdy trochu výstřednější nebo vyhraněnější než lidé, které běžně potkáváme, jistě nám někteří z nich budou povědomí. Možná i proto jim autor dal jen křestní jména (nebo dokonce jen zkratku jména jako v případě „pana W.“), čtenáři tak mohou snadno k postavám v duchu přiřadit tvář kohokoli. 

Ze sestavy (téměř) bezejmenných pozoruhodných osobností pak nápadně vystupuje příběh Zabití Anastasie Androsovyč hercem Calebem Lawindem. Jméno Caleb Lawind je anagram a stejně jako další podrobnosti případu, okolo kterého se děj povídky točí, odkazuje k reálné události z října roku 2021, kdy během natáčení nečekaně vyšel ze zbraně hlavní hvězdy snímku ostrý náboj a usmrtil kameramanku. (Pro čtenáře, které zprávy o této události přeci jen zcela minuly, nechal autor v jednom z toponym ukryté ještě další jasné vodítko.) Škrabal se však na tento případ nedívá ani z perspektivy střelce, ani oběti či někoho z její rodiny, jak by se dalo očekávat. Volí pohled asistenta režie zcela jiného filmu, který je dlouholetým obdivovatelem slavného herce a s přítelem, také asistentem režie, se o hercově (ne)vině již dlouho pře. Vypravěče nakonec snaha zachovat přátelství a touha zjistit, jak se vlastně něco takového mohlo stát, dovedou až k šarádě, při níž se s přítelem přestrojí za reportéry a v těchto nových rolích slavného herce-pachatele vyzpovídají. Jak se ale vypravěčův postoj změní, když na něj z bezprostřední blízkosti sálá hercovo proslulé charisma? A co teprve když zjistí, že dříve vždy tak čestně vystupující herec z nehody obviňuje všechny okolo sebe, včetně oběti samotné?

Podobně svou odlišností zaujme text Na kraji braniborského lesa, a to tím, že je jednak jako jediný podaný er-formou, jednak tím, že nedorozumění, které má v tomto příběhu vážné důsledky, plyne čistě z neznalosti kulturních zvyklostí jiného národa. Ačkoli jsou všichni aktéři občany Evropské unie a o spolupracovníky ze sousední země jeví určitý zájem, stejně se navzájem dost dobře nechápou. A tak může i zcela nevinný nápad zajít si za hranicemi (dnes už tak snadno průchodnými) na houby vzbudit řadu podezření, dokonce i u místních strážců pořádku. 

Ani příběhy s ich-formovým vypravěčem však nejsou jako přes kopírák (i když to tak mohlo z předchozích řádků vyznít). Je pravda, že převažují texty, v nichž někdo, kdo se snaží nevyčnívat, vypráví o svém setkání s člověkem s nezvyklými postoji či chováním a často také o tom, jak ho tato událost přiměla podívat se na některé aspekty vlastního života z jiného úhlu pohledu. V jiných textech je však vypravěčem právě onen „podivín“, jako v povídce Salvator Mundi, kterou vypravěč uvádí takto: „Krátce po třicítce jsem se rozhodl nevzdorovat věčnému pokušení prorazit v umění a stal jsem se obchodníkem se zbraněmi.“ (s. 69) Po přečtení předcházejících textů sbírky si jistě leckdo zpočátku myslí, že v tomto případě zřejmě vypravěč trpí utkvělou představou, že obchod se zbraněmi je svého druhu umění, a autor ho v tom zanedlouho ještě podpoří. Ale nakonec se ukáže, že pro příběh jsou nakonec stěžejní dva druhy umění, které jsou na rozdíl od obchodu se zbraněmi společností jako umění opravdu oceňované – konkrétně výtvarné umění a performance.

Celkově prózy působí velmi uvěřitelně, autor zachycuje realitu s citem pro jemné detaily. Snad jediné, co čtenáře může trochu zarazit, je skutečnost, že téměř všechny postavy hrající v povídkách významnější roli jsou muži. Nijak autorovi nezazlívám, že se nesnažil o genderovou vyváženost 50 : 50. Nicméně, jak již bylo řečeno, vypravěči jsou převážně příslušníci oněch „neviditelných“ profesí a těch ženy zastávají stále velké množství (dost možná i větší množství než muži – uklízečky, kuchařky v jídelnách a kantýnách, prodavačky, chůvy, ošetřovatelky…) a jistě by bylo zajímavé podívat se na zobrazované společnosti – především českou a německou, ale i americkou – očima „domorodkyně“ či cizinky vykonávající tyto práce. Navíc by se tím rozšířilo spektrum zastoupených profesí, přeci jen život řidiče dálkové dopravy a taxikáře mají leccos společného. Bohužel taková vypravěčka není ve sbírce ani jedna. A pokud jde o ony výstřední postavy, o nichž se obvykle vypráví, jedinou zjevně se hlásící k ženskému pohlaví je Berlíňanka Sophie z povídky Život na hřbitově. Ta má pocit, že Berlín je už dávno mrtvé město (zvlášť ve srovnání s klidným, přesto životem pulzujícím Tel Avivem), a proto paradoxně ráda tráví čas čtením knih na místních hřbitovech. Vypravěč, kterého Sophie učí němčinu, komentuje tuto podivnou zálibu Berlíňanů slovy: „Sem do Kreuzbergu chodí převážně bílá střední třída, jako by si tu chtěla oživit kousek zatuchlých vzpomínek na staré koloniální časy. […] Ležení na dece s knihou, ládování se domácím jídlem a pozvolné pšoukání mezi hroby tuto úctu kupodivu nepopírá.“ (s. 100–101)

Na závěr je potřeba ještě vypíchnout téma samoty, které se více či méně skryté mezi řádky line všemi texty. U většiny oněch přinejmenším pozoruhodných osobností totiž v průběhu čtení zjišťujeme, že jejich netradiční postoje nebo zvláštní chování jsou osobitým způsobem, jak se vyrovnat s osamělostí. Možná i proto autor přes svou profesi divadelního režiséra vkládá do textů odkazy na westernové filmy a pro ně typické postavy osamělých jezdců. A stejně jako tito jezdci na konci filmů často odjíždějí a zanechávají svá působiště, aby dál žila vlastním životem, tak i Škrabalovy příběhy i přes zachycení určitých přelomových okamžiků končí většinou podobně poklidně, jako začaly; jako když se vlnky vyvolané dopadem jednoho kamínku rozeběhnou po vodě do dáli a hladina opět zrcadlí své okolí i nás, kteří se do ní díváme.