Liberecký básník Jan Vozka (nar. 1984) nepatří mezi reformátory vlastního autorského stylu. První dvě básnické sbírky (Světlo zpoza dveří, 2018, a Jedním dechem, 2019) kompozičně rozdělil do čtyř oddílů a stejný postup používá rovněž ve sbírce nejnovější, Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu, která opět vyšla péčí nakladatelství Dauphin. Vozka se nehonosí rafinovanou obrazotvorností ani vzletnými metaforami. Píše úsporným, civilním jazykem a popisuje všednodenní situace, které se ale na druhou stranu nebojí sem tam narušit nenadálým výkřikem. Tvoří tak poezii, která opakovaně dokazuje nevyčerpatelnost zobrazování všedního dne a jejíž četba povětšinou splňuje i vysoká očekávání.

Zakleté začátky?
První oddíl, nazvaný Někam pryč, se tematicky nejvíce věnuje předesílané všednodennosti. Dominují mu útržky rozhovorů, hospodské scény, prostorové popisné obrazy, snímané jakoby kamerou. Podobně jako ve Vozkově druhé sbírce Jedním dechem se zdá, že úvodní stránky sbírek autorovi „moc nejdou“ – lyrický mluvčí za sebe staví situace a slova, jejichž významová hodnota je přinejmenším diskutabilní a v nichž příliš nenalézáme ozvláštňující hodnotu veršů. Například v básni Tady čteme „Jakési bezpodmínečné vědomí toho / že něco bylo / že někde něco bylo / leželo / bylo položeno a zmizelo“, aby lyrický mluvčí celý tento obecně konstatovaný stav uzavřel slovy „tady / to přece vždycky bylo“ (s. 18). Je otázka, zda je naivita prvních stran obou sbírek zamýšlenou autorskou strategií, která se plně vyjeví až s přibývajícími tituly; momentálně ji totiž lze spatřovat jen stěží. Nenasvědčuje jí ani práce s motivy, ani jazyková hravost. I v této všednosti situací ale objevíme básně, které ji částečně (a vítaně) naruší. Bohové na tahu kupříkladu vhodně čerpají z určité mytologické inspirace, která však chtě nechtě díky přílišné doslovnosti („na runy na zdech / na ubytovací řád“, s. 16) zůstává jaksi uzavřena sama v sobě. Podobné výkřiky příjemně oživují čtenářovu pozornost také v jiných básních: v Andreji Tarkovském lyrický mluvčí rozpíná velmi senzuální filmové plátno, v Axiómech zase originálně promýšlí roli básníků („Básník s klobásou / je klobásník // Básníka nelze derivovat / pak už by nebyl básníkem / ale funkcí“, s. 20–21).

Obyčejnost poezie
Počínaje druhým, titulním oddílem Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu čtenářská očekávání vzrůstají. Jan Vozka buduje napětí vyvěrající z osobní, reflexivní polohy veršů, které prokládá palčivými dějinnými momenty (Poslední okamžiky Romanovců) spolu s drobnými fragmenty individuálních osudů bezejmenných existencí („[…] o co vzdálenější může být / například kůlna na zahradě / shluk větví a zažloutlého jehličí / tam vzadu / za řadou upravených tújí“, s. 46). Ať už básník tematizuje život, či jeho pomíjivost, velmi často se uchyluje k závěru, že i smrt je součást všedních dní. Tento zdánlivě samozřejmý fakt ovšem reflektuje způsobem, který jeho poezii staví do univerzálnější roviny: „smrt / zdá se být nakonec / jedinou jistotou / i když i to / je prý jen otázkou času // Projdu kolem dveří / světlo se rozsvítí / čekám / až zhasne.“ (s. 49)

Jistota v opakovatelnosti
Nejnovější poezie Jana Vozky před čtenáře staví známé okamžiky a obyčejné situace, které nepotřebují umocnit bohatostí jazyka ani variabilitou popisovaných obrazů. Místy může upomínat například na osamělost v tvorbě Petra Hrušky či věcnost Miloše Doležala. Liberecký básník se (zatím) nesnaží svou tvorbu příliš rozvíjet – naopak usiluje o jistou kontinuitu témat, motivů i prostředků. Dokladem toho můžou být samotné názvy básní – Dvě fotografie, Na staré téma, (Nevzpomínám si na tváře) – stejně jako „obyčejný“ obsah některých z nich: všední situace, mezilidské kontakty, vzpomínky na uplynulé časy stejně jako touha je pomocí básní opět vyvolat.

Nakladatelství Dauphin, které od roku 2018 knižně vydává Vozkovu poezii, sází na unikátní grafickou podobu svých sbírek. V případě titulu Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu tomu není jinak: betonově šedá obálka s černobílou reprodukcí staré fotografie unavených květin evokuje podobné pocity, jaké vyvolává četba celé sbírky: známé fakty se obměňují ve známých motivech a situacích, přesto však čtenář necítí únavu materiálem, nýbrž aktualizovanou svěžest již dříve tušeného. V tom tkví specifikum tvorby Jana Vozky. Jeho básně tematizují osvědčené momenty prostřednictvím zavedených přístupů, ale právě zavedenost může být tím, co čtenář v přehršli poetických konceptů uvítá. Nikdy totiž není pozdě naučit se (znovu) milovat tak banální a zároveň nadobyčejné věci, jakými jsou titulní ticho a tma.