V posledním desetiletí v médiích stále častěji narážíme na pojmy jako genderqueer, genderflux či nebinární identita a sledujeme složitou cestu osob, které se necítí výlučně ani ženské, ani mužské a usilují o odstranění genderové diskriminace ve společnosti. Částečně se jim šíření osvěty ohledně nového vnímání genderu a pobízení k celkové otevřenosti ve společnosti daří – vzpomeňme například na hudebníka Harryho Stylese, Conchitu Wurst z Eurovize, vítěze*ku Mezinárodní Bookerovy ceny z roku 2020 Marieke Lucas Rijneveld či teoretika*čku genderových studií Judith Butler. Mají však před sebou samozřejmě běh na dlouhou trať, obzvláště co se týče vytvoření genderově neutrálního jazyka. V roce 2022 se na toto téma strhla v literárním světě menší bouře, neboť prestižní Německou knižní cenu historicky poprvé získal*a nebinární autor*ka vystupující jako Kim de l’Horizon. Za průlomový transgenderový román Blutbuch (2022, Kniha krve) si sice odnesl*a finanční odměnu 25 tisíc eur, brzy nato ale čelil*a nespočetným hejtům na sociálních sítích. Nicméně autorská práva na překlad románu, jenž získal také Švýcarskou knižní cenu 2022, byla prodána již do 13 dalších zemí včetně Česka (nakladatelství Host). 

Ich-vypravěč*ka Kim, pocházející z chudšího předměstí Bernu a žijící v Curychu, vystupuje v autofikčním románu jako nebinární osoba, jež je spokojená se svou zvolenou identitou a brojí proti tzv. body negativity. Vydává se na cestu do dětství, aby odhalil*a příčinu svých chybějících vzpomínek, ale také do minulosti předků. Zaměřuje se přitom však cíleně na linii „matek“, tedy doposud upozaděných předchůdců, o jejichž rodokmen se na rozdíl od mužské linie nikdy nikdo nezajímal. Spouštěč literární anabáze představuje počínající demence babičky Rosmarie, pro kterou vlastně celou knihu sepisuje. Vzpomínky – jejich uchovávání i ztráta – tvoří jedno ze stěžejních témat románu. Těch je ovšem mnohem více, neboť toto unikátní literární dílo má mnoho vrstev – je to zároveň osobní zpověď, emancipační počin, kontroverzní provokace, hra s jazykem, resp. jazyky, nástroj boření mýtů i hranic a v neposlední řadě i úvaha o moci slova a narativu.

Pro čtenáře znalého němčiny představuje Blutbuch lahůdku hned několikrát. Nejen že je kromě standardní němčiny (Kim píše v tzv. Hochdeutsch) psaná i švýcarskou němčinou (vyprávění otce, výrazy babičky či zápisky matky z rodokmenu) a genderově neutrální němčinou (např. „jemensch“ místo „jemand“), ale nadto používá vypravěč*ka také spoustu anglicismů, přičemž závěrečnou, pátou část píše babičce už pouze v angličtině, protože by to v němčině nedokázal*a. Rolí jazyka se zabývá neustále a klade si mnoho otázek: Co je pro nás vůbec cizí řeč? Jakou roli hraje dialekt a spisovný jazyk? Dokáží slova měnit realitu jako ve středověkých zaříkáváních? Co v jazyce (ne)můžeme vyjádřit? A co se v rodinách zamlčuje? Při analýze vzpomínek a rodinných dějin naráží na utajovaný incest mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, ale i pokusy o ženskou emancipaci, které obdivuje. Osobně se moc těším na český překlad a to, jak si překladatel*ka se všemi „zákeřnostmi“ textu poradí. Samotný výraz Blutbuch totiž neznamená jen „kniha krve“, tedy rodokmen, nýbrž ve švýcarské němčině také buk červený či břicho. Buk červený rostoucí v zahradě babiččina domu vypravěče*ku téměř magicky přitahuje, pročež se vydává do archivů, aby zjistil*a, jak se takový exotický okrasný strom vůbec dostal do zahrady obyčejných Švýcarů. Toto bádání mimo jiné otevírá diskurs radikálního nacionalismu v německy mluvících zemích, který s tímto zdánlivě nevinným „zahrádkářským“ koníčkem souvisí. Matka a babička se bernskou němčinou řeknou „Meer“ a „Grossmeer“, takže pojmenování v sobě ukrývají i slovo „moře“ (das Meer), čímž reflektují teorii hydrofeminismu dle Astridy Neimanis o novém chápání světa i těla dle hydrologie. Vypravěč*ka se v babiččině „oceánu“ topí, nazývá ji „příšerou“ a matku zase pro její chladný přístup „ledovou čarodějnicí“. De l’Horizon v knize odkazuje na teoretické texty sahající od Foucaulta a Derridy přes botanická pojednání o bucích až po historické spisy o děsivých čarodějnických procesech. V úvodu každé kapitoly pak nechybí citáty od různých osobností a teoretiků z oblasti genderových studií. 

V textu zaujme vypravěčův*vypravěččin precizní pozorovací talent, týkající se především popisu babiččina starého těla a jejího tmavého bytu nebo těl milenců, kteří mají většinou mimoevropské kořeny. Současně Kim ponechává čtenáři prostor pro fantazii a mnohé zůstává nevyřčené. Líčí vnímání svého dospívajícího těla i bolest při hledání vlastní identity. Matka Irma, stejně jako všechny „čarodějnice“ z rodokmenu, se cítí uzurpována mužským světem, a jelikož nemohla kvůli dítěti vystudovat, promítá své naděje do Kim*a. Kim se tak cítí jako překážka v matčině cestě ke vzdělání. Ani k matce, ani k babičce necítí bezmeznou lásku, naopak popisuje svůj dětský strach z babičky, jejích drsných rukou a nechutného srkání. Rodinu vnímá jako pouto vycházející z osobních traumat, která se předávají z generace na generaci. Soustřeďuje se na to, jak minulost proniká do přítomnosti. Jednotlivé narativy se promíchávají, některé pasáže tvoří proudy vidin a myšlenek, často bez interpunkce, s četnými anaforami nebo omezeným počtem slov ve větě. Mnohé možná překvapí velmi otevřené popisy kontroverzních sexuálních praktik a popisy análního sexu s náhodnými muži, které Kim kontaktuje přes Grindr. 

Blutbuch představuje autorovu*autorčinu románovou prvotinu, i když již dříve publikoval*a lyrické, prozaické a divadelní texty a získal*a tak různá ocenění a stipendia, která mu*jí pomohla během dlouhé práce na románu. V Curychu vystudoval*a germanistiku, filmové a divadelní vědy, nyní dokončuje studium oboru transdisciplinarity. Podílí se na vydávání časopisu delirium, na projektech divadla Bühnen Bern a patří k divadelnímu spolku e0b0ff. Porota Německé knižní ceny na románu Blutbuch vyzdvihla kreativní energii při hledání nového jazyka, neustále se měnící formu (dopisy, dialogy, vzpomínky, proudy myšlenek, pasáže z psacího stroje), stylistický rozsah od plastických popisů až k esejistickým memoárům a naléhavost samotné výpovědi. Román je citlivý, melancholický, filozofující a cynicky drsný zároveň. De l’Horizon*ovi se vydařilo vskutku jedinečné dílo, kterým se díky bravurnímu ovládání jazyka osvobozuje od traumat, svázanosti binárními kategoriemi a třídní příslušnosti.