O Anjet Daanjeové se dá vyprávět příběh o uznání – dostavilo se pozdě, ale nakonec přece, letos s konečnou platností. Napsala jedinečný román, sklidila za něj samou chválu a dostala literární cenu Boekenbon v hodnotě 50 tisíc eur (v následujícím roce pak cenu Libris a v roce 2024 cenu středoškoláků Inktaap, pozn. překl.). Z léta trvajícího zneuznání se stalo uznání, čest, sláva, světla ramp.

Ale je to ten pravý příběh? Snad pro vnější svět, zato v životě Anjet Daanjeové jako by ta témata byla méně důležitá. Krátce po udělení ceny se zeptal reportér z regionální televizní stanice RTV Noord, co s těmi penězi bude dělat. Platit z nich nájemné, odpověděla Daanjeová. O dva týdny později se ukázalo, že jinou velkou literární cenu, vlámskou De Boon, v každém případě nedostane. Na její žádost nakladatel knihu na seznam titulů ucházejících se o tuto cenu nepřihlásil. Nechce totiž být „cirkusová kobyla“, co povinně nakluše k udělování „a musí proskakovat všemi možnými obručemi“. Ani za 50 tisíc eur.

Její příběh je spíš o střízlivosti. U stolu ve svém domovském nakladatelství v centru Groningenu zachovává chladnou hlavu: „Kdybych opravdu věřila, že jsem napsala geniální knihu, nejspíš bych už nikdy žádnou další nemohla napsat. Jakmile tomu člověk začne sám věřit, je konec.“

O odcizujícím pocitu uznání: „Lidi říkají: ,Vychutnej si ty recenze‘, jenže já mám dojem, jako by se týkaly nějaké jiné knihy. Moje kniha byl dokument v mém počítači. Jakmile byla dopsaná, rozloučila jsem se s ní.“

A o rubu slávy. O očekáváních. „Teď si myslím: další kniha může být jedině horší. Tak ať, no tak napíšu o něco horší knihu. Jen když píšu.“

Rozhovor se musí týkat psaní, ne její osoby. To byla podmínka, kterou si položila: nechce mluvit o svém osobním životě. Ale: „Jsem si vědomá toho, že je těžké určit přesnou hranici,“ mailovala předem. „Nebudu na tom přehnaně bazírovat.“

Ví totiž, že je ta hranice zajímavá. Uvědomovala si to už jako středoškolačka, když psala esej o spisovatelce z 19. století Charlotte Brontëové a její knize Jana Eyrová. Zkoumala mužské románové postavy, do nichž se ženské postavy zamilují – a porovnávala je s Charlottiným bruselským učitelem Monsieur Hegerem, do něhož byla Charlotte tajně zamilovaná. Do jaké míry psala Charlotte Brontëová o sobě?

Tak by se dala rozebrat i kniha Anjet Daanjeové Píseň o čápu a velbloudovi. Je o spisovatelce skvělé knihy, která budí stále větší pozornost čtenářů. Kolem této Elizy May Draydenové se rozvine živý, divoký mýtus – inspirovaný Charlottinou sestrou Emily Brontëovou, ta napsala román Na větrné hůrce, načež předčasně a neslavně zemřela na souchotiny. I její román žil prostřednictvím čtenářů dál, stalo se z něj klasické literární dílo. Román Daanjeové se rozprostírá přes tři století a vypráví o stále nových životech, v nichž lze vycítit působení už dávno zemřelé spisovatelky.

O románu Píseň o čápu a velbloudovi začala přemýšlet po smrti matky, před sedmi lety. „Těsně předtím řekla, že je jí líto, že po ní na zemi nic nezůstane. Namítla jsem: jsme tu přece my s bratrem? Odmlčela se, z čehož jsem odvodila, že své děti nepovažuje za prodloužení sebe samé. Naznačila, že by byla ráda, kdyby sama napsala nějakou knihu. O rok později řekl otec před smrtí přibližně totéž. Napsal vědecké publikace, ale byl by po sobě rád zanechal něco, co by bylo víc opravdu jeho. Napadlo mě: co kdybych napsala knihu pro ně, knihu, která by je bavila. S trochou vědy pro otce, zábavnou hru s narativními strukturami, protože to měla v oblibě maminka, a…“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „… téma ,žít dál po smrti‘ pro ně pro oba?“
Anjet Daanje: „Ano, žít dál ve vzpomínce. To se stalo i Emily Brontëové, existuje už mnohem déle ve vzpomínkách, než jak dlouho sama žila. I když jí by připadalo, že všechny ty Emily, které žijí dál, se jí vůbec nepodobají. A tak je moje kniha rovnou i o tvorbě mýtů, že ti, kteří vyprávějí o něčím životě, si z toho vždycky udělají vlastní příběh.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A co bylo dál?“
Anjet Daanje: „A pak mě napadlo: co kdybych se vrátila do mládí, kdy jsem byla celá pryč z Jany Eyrové. Co bych té knize řekla teď? A co kdybych si přečetla ten životopis sester Brontëových, co mám už nějakou dobu v knihovně?“

Jana Eyrová ji nezklamala, říká. „Charlotte Brontëová výborně popisuje Janin vnitřní svět, v té době to bylo velmi neobvyklé. Tak se o ženách nepsalo, ty přece nemyslí, neřeší žádná dilemata. Pak jsem si troufla na román Na větrné hůrce a ten byl úplně jiný, než jak jsem si ho pamatovala. Je to opravdu strašně zvláštní kniha. Popisují se v ní divné situace tak, jako by byly úplně normální. Nedá se zjistit, co se Emily Brontëová snaží říct, a podle mě to přesně tak chtěla. Nikdy nezjistíme, jestli to, co její vypravěči hlásají, je pravda.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A ta myšlenka tě inspirovala k napsání Písně o čápu a velbloudovi?“
Anjet Daanje: „Ne, byl tam ještě jeden krok. Především mě už vždycky lákalo napsat knihu, kterou si každý může interpretovat po svém. A s více perspektivami vyprávění. A vždycky mě lákalo psát o postavě, která se v knize sama fyzicky nevyskytuje. To se mi teď nabízelo, protože když kniha začíná, je Eliza May Draydenová už vlastně po smrti. No jo, jenže všechno pak dodatečně vysvětlovat, to je taky k ničemu. Když jsem četla Emilyiny životopisy, všimla jsem si, že životopisci do nich vždycky zapracují něco ze sebe, protože je o ní tak málo známo. Tak bych snad mohla prostřednictvím životů svých postav vyprávět, co se stalo s Elizou May Draydenovou.“ Zatváří se rozpačitě. „Připadalo mi, že je to strašně divný nápad. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A tehdy už jsi plánovala jedenáct kapitol pokaždé s novými postavami?“
Anjet Daanje: „Nejdřív jich bylo ještě víc. Plánovala jsem kratší kapitoly, jenže mi vycházely delší a delší, a tak jsem zase hodně vyškrtala, bála jsem se, že to bude moc tlustá kniha. Na druhé straně fungují delší kapitoly líp, člověk má čas začít se o postavy zajímat. Postupem doby mě to opět začalo mrzet. V polovině románu si vždycky říkám: co jsem si to na sebe upletla, proč, proč? Proč nenapíšu normální knihu? Taková rozsáhlá konstrukce může překážet v tom, co chce člověk o postavách vyprávět. Zažila jsem to, když jsem psala televizní seriál Tajemství Barsletu. Skládal se ze sedmi dílů, v nichž se sedmkrát vypráví stejný příběh z perspektivy jiné postavy, bylo to strašně složité. Z toho jsem se poučila, že je lepší to sestavit volně. A pak prostě nepřestat psát.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Takže jsi byla v polovině Písně a napadlo tě: musím se prostě nechat unášet?“
Anjet Daanje: „Už jsem nemohla zpátky, jinak bych musela začít znovu. Rozhodla jsem se pro tohle, a já jsem houževnatá a ukázněná. Ale nenazvala bych to ,nechat se unášet‘, tomu se snažím vyhnout. Mám ráda nějaký plán, nejsem z těch, co se do něčeho pustí spontánně. Promýšlím si: pak se stane tohle a pak tohle. Mám něco jako organizační talent pro příběhy.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A když to nemáš pod kontrolou?“
Anjet Daanje (zasměje se): „To nemám moc ráda.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Jak se díváš na náboženství?“
Anjet Daanje: „Chápu, že lidi potřebují záchytný bod a pro některé to je Bůh. Já ale v Boha nevěřím, ani v posmrtný život. Muset žít na věky, to se mi zdá strašně únavné. Oba moji rodiče byli biologové, otec hodně pracoval s evoluční teorií, takže u nás doma pro Boha nebylo místo.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Přesto hraje náboženství nebo touha po něčem vyšším v tvém románu velkou roli.“
Anjet Daanje: „Myslím, že mnoho lidí tu touhu zná. Já taky vždycky toužím po nějakém cíli, po jakémsi uspořádání života. Ale ten pořádek si do života zavádím sama tím, že píšu. Pro mě dodává psaní životu smysl. Vymyslím si svět okolo sebe a mám pocit, jako bych v něm žila a měla všechno v rukou.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Žít ve své vlastní fikci, po tom toužíš?“
Anjet Daanje: „Ve fikci člověk může žít víc životů, to mi teď schází, protože další román nepíšu. Je to teď trochu nuda. Když píšu román, mám ze života jiný pocit: že má cíl, totiž dopsat tu knihu. A ten pocit zdvojení znám od jiných spisovatelů. Jako když je člověk zvyklý vymýšlet zápletky a začne to dělat i v běžném životě. Dívá se na zprávy a říká si: jak to bude dál?“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Nebo: co je asi za tím?“
Anjet Daanje: „Ano, to taky.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Ke konspiračním teoriím je už jen krok.“
Anjet Daanje: „V jedné z kapitol Písně jim jeden muž propadne. Vyznavači konspiračních teorií se snaží získat kontrolu tím, že si vymyslí něco prostého, co se dá aplikovat na celý svět. Jenže svět je tak strašně složitý, něco takového vůbec není možné. To jsem převzala od otce. Žádný vyšší plán neexistuje.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A jak to tedy viděl on?“
Anjet Daanje: „Byl populační biolog, což v jeho případě znamenalo, že se zabýval populacemi brouků. Ovlivňuje je všechno možné: počasí, kořist, dosažitelnost potravy, to, že se sami stanou kořistí, že přes jejich místo výskytu najednou postaví asfaltku. Otec zkoumal, jak se populace vyvíjí, jestli vymře nebo začne migrovat. Jiní biologové věřili ve statickou regulaci populací: jestliže se stane tohle, pak to má za následek tohle. Otec s tím z duše nesouhlasil. Podle něj se prostě všechno děje jen tak. A pak máme výsledek a začneme ho zpětně zdůvodňovat, načež si usmyslíme, že tu jsou nějaká pravidla. Protože jsme k něčemu došli, domníváme se, že tam to už vždycky směřovalo. Ale tak to není.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Je to náhoda?“
Anjet Daanje: „Ano.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Tvůj román je plný paralel, vracejících se motivů a zrcadlení, třeba masařek a chlebů s ostružinovým džemem. Co se za tím skrývá?“
Anjet Daanje: „Vím, že lidi budou hledat spojitosti, ale doufám, že si uvědomují jedno: kdybych to napsala o trochu jinak, viděli by zase jiné spojitosti. Tak fungují i konspirační teorie. Lidi si myslí: to nemůže být náhoda, protože…“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Ale ty masařky v klíčových okamžicích něco přece naznačují.“
Anjet Daanje: „Na internetu jsem se dočetla, že v devatenáctém století moucha symbolizovala mimo jiné smrt a ďábla. To se mi líbilo.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „S tím si tedy pohráváš?“
Anjet Daanje: „Ano. Ve skutečnosti lítají mouchy pořád. Čtenáři si myslí: a hele, zase jedna moucha. Význam! Čtenáři jsou vycvičení v hledání významů ještě víc než v normálním životě. Čtenáři jsou jacísi vyznavači konspiračních teorií.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Tvoje kniha ten postoj živí.“
Anjet Daanje: „Samozřejmě vědomě. Mnoho lidí si myslí, že v tom je smysl téhle knihy, že mají hledat ty spojitosti, a že já tedy propaguju, že je tu něco vyššího, co ty spojitosti způsobuje. Ale já tím myslím, že to lidi dělají sami. Že by si na konci knihy měli říct: mají ty spojitosti, co jsem tam našel, vůbec nějaký smysl? Všímám si, že tenhle krok mnoho lidí neudělá. Tahle kniha je jakýsi Rorschachův test: každý si z toho vezme to, co tam vidí, a to vypovídá mnohé o jeho pohledu na svět. Ohromně zajímavé, to ano. Ale ještě lepší by bylo, kdyby si lidi uvědomili, že takhle to funguje. Všichni skutečnost zjednodušujeme, jinak by se nedalo žít. Ale připadá mi hodně nudné, jestliže někdo věří, že je svět opravdu tak prostý. Stejně jako konspirační teorie: strašná nuda. To, že je všechno tak složité, je právě zajímavé. Znamená to, že si člověk neustále může uvědomovat, že by se na věci mohl dívat i jinak.“

Záhadnost knihy Na větrné hůrce a také Emilyiných veršů posiluje už po staletí spekulace o Emily Brontëové. Byla snad ve spojení s něčím vyšším? Anjet Daanje pokrčí rameny: „Čím méně toho víme, tím divočejší příběhy z toho vznikají,“ říká. „O Charlottě víme poměrně hodně, byla slavná už za života, ale skoro všechny památky po Emily rodina zničila. Pravděpodobně psala druhý román, z toho nezbylo nic. Až čtyřicet let po její smrti vyšel její životopis, v té době už skoro nežili lidé, kteří by o ní něco mohli říct. I tak o ní věděli málo, protože Emily málokdy vycházela z domu. Mohli nanejvýš říct: zahlédli jsme ji někdy v městečku, a když jsme ji pozdravili, neodpověděla.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Je ta záhadnost, která se okolo ní vznáší, oprávněná?“
Anjet Daanje: „V každém případě by bylo nesmyslně romantické domnívat se, že by si při psaní Větrné hůrky neuvědomovala, že to, co píše, se považuje za nemorální. Charlotte napsala předmluvu, v níž se snaží Emily obhájit, aby tím knihu čtenářům doporučila. Jenže Emily věděla přesně, co dělá. Byl to historický román, na jehož psaní se důkladně připravila, dokonce i fáze Měsíce nebo dobové dědické zákony odpovídají skutečnosti.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Takže tebe přitahuje něco jiného než její záhadnost?“
Anjet Daanje: „Ano, já jsem se v ní naopak našla. Dlouhá léta jsem si pro zábavu překládala po večerech verše Emily Brontëové, a tak jsem pronikla do jejího způsobu myšlení. Uvažovala velice logicky, v jejích verších není nic jenom tak. Při překládání jsem zjistila, že vždycky, když jsem měla dojem, že si Emily vymyslela slovní hříčku nebo pořadí vět prostě proto, že to tak vyšlo nebo že se jí to tak líbilo, byla jsem vedle. Pokaždé mi došlo až později, někdy po měsících, jak to přesně myslela. A to pak všechno zapadlo do sebe, asi jako při důkazu matematického problému. Stejně tak složitá narativní struktura Větrné hůrky, s vypravěči uvnitř vypravěčů a s četnými opakováními a zrcadlením, tvoří přísný a logický celek, za nímž je nepochybně nějaká hlubší myšlenka. Až na to, že ji nikdo nezná, s výjimkou samotné Emily.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Jsi matematička. Chceš tím říct, že u Emily rozpoznáváš matematický způsob uvažování?“
Anjet Daanje: „Kdyby žila v naší době, studovala by přírodní vědy, to vím jistě, pravděpodobně matematiku. Emily se při uvažování řídila tím, co pro sebe nazývám emoční logika. To je mi u ní povědomé, já tak taky uvažuju.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Co je emoční logika?“
Anjet Daanje: „Je to způsob, jakým konstruuju postavy tím, že přemýšlím o sobě: proč bych tohle udělala nebo proč bych to cítila? To člověk na základě všemožných faktorů zdůvodní a tím se do postavy vžije. Když člověk chápe své city, proč je máme, jak se rozvíjejí, ze kterých předchozích citů vznikly, dá se v nich odhalit logika. Tak si člověk dokáže představit, jak se cítí jiní lidé a jak jednají za okolností, které jsme sami nezažili. Herci to tak taky dělají.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Vypočítáváš emoci. Dělala to Emily Brontëová taky tak?“
Anjet Daanje: „Rozpoznávám to v jejím logicky uvažujícím způsobu psaní, bez oklik nebo odboček. Měla všechno pod kontrolou. Monsieur Heger, učitel, do něhož byla zamilovaná Charlotte, řekl o Emily: ,Měla hlavu na logiku a schopnost uvažování, jaké jsou u muže neobyčejné, a u ženy ještě vzácnější.‘ Sama bych to formulovala takhle: přemýšlela jako matematik, který nepracuje se vzorci a proměnnými, ale s lidskými emocemi.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Šla jsi i ty studovat matematiku z toho důvodu? Protože věda poskytuje smysluplný systém?“
Anjet Daanje: „Ve vědu věřím, jenže i věda je model skutečnosti, jehož mnohé aspekty jsou dokázané, ale vědci nechápou všechno. Fyzika se zabývá světem, který existuje, matematika něčím, co neexistuje, vlastně stejně jako román. Je to vymyšlený systém, něco jako fikce. Uvnitř fikce v matematice existuje pravda a všechno je naprosto logické. To je na tom tak lákavé.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „A tak ses naučila uvažovat systematicky o sobě a o lidských emocích?“
Anjet Daanje: „Částečně. Vžívat se člověk musí taky intuitivně. Když o tom moc přemýšlíme, nefunguje to. Když člověk sám sebe chápe až moc, nenapíše už žádnou knihu. Musí zůstat něco, co je třeba hledat.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Ale abys pronikla do té emoční logiky, musíš se přece hodně dobře dívat na sebe?“
Anjet Daanje: „Vymýšlím si příběhy, které nejsou o mně, ale zároveň samozřejmě v podstatě o mně jsou. O tom pro jistotu příliš nepřemýšlím, radši se zabývám knihou než sama sebou. Psaní je způsob, jak se nemuset zabývat sama sebou.“

Thomas de Veen / Jannetje Koelewijn: „Dokážeš se jako spisovatelka vžít do čehokoliv?“
Anjet Daanje: „Stačí se podívat dostatečně hluboko do sebe, můžeme čerpat ze všech emocí. Smutek z toho, že umřel pes, se až tak moc neliší od smutku ze smrti otce, zdá se mi, nebo od strachu z války. Všechno v nás už nějak je. A pokud své zkušenosti můžeme použít pro napsání knihy, připadá nám to i užitečné. V tom případě jsme určité věci nezažili pro nic za nic.“