Nezasvěcený čtenář může u termínu „jižanská gotika“ tápat. Tento výraz čerpá ze dvou zdrojů: první se hlásí ke kultuře (literatuře, divadlu, filmu…) nějak spojené s prostředím amerického Jihu, druhý okazuje na tradici strašidelného, takzvaně gotického románu. S dusnou, násilnickou atmosférou jižanských států, mnohdy zahalenou tíživými tajemstvími či vinami, nás seznamovala řada spisovatelů a dramatiků (jen namátkou Tennessee Williams, William Faulkner, Cormac McCarthy), kteří svými díly podnítili také filmaře, aby se vydali týmž směrem. Anglický „gotický román“, který rozkvetl zejména v druhé polovině 18. století, lze považovat za jakéhosi předchůdce moderního hororu, či spíše strašidelného thrilleru spojeného s vražednými úklady – patří sem například Lewisův Mnich, Radcliffové Záhady Udolfa nebo Walpolův Otrantský zámek. Jistou směšnost danou přemrštěnými hrůzostrašnými zápletkami zužitkoval ostatně surrealistický filmař Jan Švankmajer, když před bezmála půlstoletím vzdal hravě parodický hold právě Otrantskému zámku.

Jak je důležité jižanství?

Název nedávno vydané knihy Jižanská gotika v současných televizních seriálech (datované ovšem rokem 2023) tedy napovídá, že se obě klasická kritéria prolnula rovněž do televizní tvorby, neboť řada amerických seriálů přináší jak iluzi amerického Jihu, tak vzrušující žánrové ukotvení.  Mnohdy inspirována komiksovými předlohami, prosazují tato díla dva základní směry: jednak hororový rozměr volně plynoucích událostí provázený nadpřirozenem, jednak vyšetřování neméně děsivých vražd. Avšak jakoby povinné umístění těchto děl je zjevně omezující, protože obdobně pojednané příběhy – děsivé i krvelačné – bychom nalezli také v jiných zemích, umístěné do vzhledově podobných prostředí; z domácí produkce např. Temný Kraj. 

Jak si můžeme přečíst hned v úvodní kapitole, při vymezení onoho jižanství je důležité, že se neopírá o žádnou reálnou předlohu, ale předkládá konstrukci jižanského imaginárna, které pracuje jen s některými vnějšími prvky předpokládané skutečnosti. Takto modelovaná jižanská krajina se však vždy stává základním stylotvorným prvkem, který pohlcuje příslušné syžetové okruhy. Jedná se tedy o jakousi vzrušivou hru na skutečnost.

Vraždy a imaginární bytosti

Po této svého druhu předmluvě následují další čtyři texty zkoumající nejrůznější aspekty jižanské gotiky. Často se vracejí k týmž titulům, ať již je to Bažináč, Pravá krev, nebo Ostré předměty, vesměs uváděným na HBO.  Dovíme se, že v Bažináči se zprvu hrozivá bytost z močálů mění v morální kompas, který trestá zlo a chrání dobro. Pravá krev zkoumá vztahy v komunitě novodobých upírů. A konečně adaptace románu Gillian Flynnové Ostré předměty staví na detektivní zápletce – vyšetřování hrůzných vražd.

Vstupní kapitolu i první zahajovací, nazvanou Americký Jih jako televizní titulková sekvence, sepsala Veronika Klusáková. Rozebírá, jakou důležitost získává právě zahájení celého příběhu, které musí diváka zaujmout natolik, aby se rozhodl vytrvat ve sledování a nehledal jinou zábavu. Pokud nejsou titulky umístěny až na konec, část jimi opatřená by měla předvést veškerá v budoucnu dále rozvíjená lákadla, aniž by se spoléhala na doslovnost. A jmenovitě to – mimo jiné – aplikuje na Pravou krev: zde tato sekvence naznačuje znepokojivé nadpřirozeno, aniž by padla výslovná zmínka, že příběh bude pojednávat právě o upírech.

Menšiny a předsudky

Martin Charvát názvem své stati dává jasně najevo, kam bude směřovat: Toxicita, trauma, násilí: několik poznámek k jižanské gotice. Odvolává se na klasické literární předobrazy (E. A. Poe: Zánik domu Usherů), ukazuje, jak jižanská gotika pracuje s menšinami vystavenými předsudkům, zejména však takovými, které sice patří do fantastiky (upíři, démoni a obecně ne-lidská stvoření), avšak vyložitelné jsou jako zobecňující podobenství. Tyto okolnosti zjišťuje mimo jiné u Pravé krve, která se mu stává podstatným výpovědním zdrojem. Zrovna tak ale pracuje s dopady dávných čarodějnických procesů např. v Salemu: jak Charvát poznamenává, tyto pořady ukazují přeživší čarodějky, jejichž dějiny vedoucí až k dnešku lze považovat za alternativní dějiny feminismu.

Petr Pláteník (Ubránit svůj dům z bažin: Louisiánské bayou jako specifický gotický prostor) se zaměřil výslovně na Bažináče. Přibližuje genezi titulní (zprvu zlověstné) postavy, všímá si produkčního zázemí výchozího komiksu i následné televizní verze, načrtává, jak filmaři nakládají s kresbou prostředí, kdy důležitým prvkem je tu bažina jako nedílný celek, svými výpary ohrožující okolí.

Cikády, větráky a šepot

Jediným příspěvkem od zahraniční autorky je tu stať Sary Pinheiro Zvukové prostředí vs. zvuková fikce – zvukové krajiny jižanské gotiky. Zjišťuje, jak působí uměle vytvořený časoprostor, který i zásluhou své zvukové kulisy si věrohodně zajišťuje uvěřitelnost. Probírá se zejména Ostrými předměty, využívajíc to k exkurzím do filmového dávnověku (např. k Hitchcockovu osmdesát let starému filmu Ani stín podezření). Ukazuje, jak ustálené soubory zvuků (cikády, větráky, voda, šepot…) spolu s hudebním podkresem automaticky probouzejí ustálené významy. 

Kniha prozrazuje, kam vlastně spěje současné uměnovědné badání. Autoři jednotlivých textů, kteří většinou působí na uměleckých školách (hlavně FAMU, ale také Katedra mediálních studií na Metropolitní univerzitě), se snaží dospět k „vědeckému“ přístupu – jakoby vytěsněním sama sebe. Jistěže se opírají o vlastní diváckou zkušenost a postřehy, které dokáží zapracovat do uceleného výkladu, avšak časté odkazy na přehršel zahraniční (přesněji: anglicky psané) literatury spíše nasvědčuje, že se chtějí pochlubit, kolik běžně nedostupných, ba neznámých materiálů prostudovali.  

Vyhýbají se tomu, aby zohlednili svůj osobní vkus a uplatnili jakákoli hodnotící kritéria. Je příznačné, že se mnohdy ani nedovíme, zda a nakolik je popisovaná díla oslovila, zda je považují za zdařilá a zda by je doporučili ke sledování. Z vlastních útržkovitých poznatků mohu jen usuzovat, že se ponejvíce jedná o spotřební, sériově a bez tvůrčí osobitosti vyráběné produkty, které zanikají v záplavě jiného nabízeného zboží. A snášené „myšlenkové přesahy“ mi připadají jako umně našlehaná pěna či spíše zahuštěné výpary…