Ve městečku Emory na západním pobřeží Irska začíná školní rok. K chlapecké církevní škole nezávisle na sobě směřují třináctiletý Jamie O’Neill a jeho dva budoucí učitelé – Tess Mahonová a Tadhg Foley. Všichni jsou ponořeni do svého trápení. Neurodiverzního, vysoce inteligentního Jamieho stíhá absence matky, která zemřela záhy po jeho narození. Každý odklon od rutiny a nepředvídatelnost sociálních interakcí v něm vyvolává úzkosti a paniku. Tess sžírá, že nemůže otěhotnět – cítí se kvůli tomu nedostatečná a prázdná. Žal utápí v kombinaci alkoholu s léky. Tadhg přichází na pobřeží z nedalekého ostrova učit řemeslné dílny a doufá, že mu jeho démony pomůže zahnat kontakt se světem, kterému se celý život vyhýbá.

Jak postavit loď je druhým románem irské spisovatelky a básnířky Elaine Feeneyové. Za svou tvorbu Feeneyová v minulosti obdržela řadu irských a britských ocenění a příběh o Jamiem jí v loňském roce přinesl širší nominaci na Bookerovu cenu. Jak postavit loď je prvním autorčiným dílem, které se objevuje v češtině. Feeneyová začínala jako básnířka a i do prózy vnáší poetický cit a obraznost – mezi největší přednosti knihy tak patří proudy Jamieho řetězících se asociací: „Oblíbená barva? Rezavá. Taky kočky. Když maj rezavou barvu. Jejich srst. Všechny. Zrzavé. Bezsrsté. Kalhoty. Jo. Vlastně. Ty pěkné. S puky. Tak. Pásek. Utáhnout. Ještě víc. Nová dírka. To není dobrý. Eoin ji prostě musel proděravět vidličkou. Povzdech nad Eoinem. Stupeň frustrace? Deset. Dejchej. Košili. Bílou. Tak. Kravatu. Červenou. Hrůza. Červený šátečku, kolem se tó-oč… kolem… se toč. Nevím pró-oč.“

Nad Jamieho křehkou psychikou bdí jeho otec Eoin. V době, kdy začal být v souvislosti se synovou jinakostí bezmocný, si v odborné literatuře přečetl, že se má každé dítě nehledě na jeho povahu nebo potřeby zahrnovat bezpodmínečnou láskou. Ta ale nebude do budoucna stačit. Eoinovi je jasné, že s přibývajícím věkem se Jamie bude muset naučit zvládat krizové situace sám. Do nedávna si chlapec vystačil s instrukcí: „Kdyby to náhodou bylo špatnýšpatnýšpatný, tak se dostat do bezpečí a zavolat SOS.“ Na střední škole teď najednou nemá pedagogickou asistentku, která by mu klestila cestu. A tak je to první den podle očekávání „špatnýšpatnýšpatný“: „Prej seš tupej, poznamenal Kluk č. 1.“ „Co ty, ujel ti dneska mentálskej autobus?“ „Prej si zabil svoji mámu.“

Šikana nicméně v žádném případě není leitmotivem příběhu. Ve světě Feeneyové existuje stejně přirozeně jako empatie, solidarita se slabším nebo schopnost mobilizovat se pro dobrou věc na individuální i komunitní úrovni. Tess Mahonová vycítí, že Jamie potřebuje pomocnou ruku. Kromě hodin angličtiny s ním tráví přestávky, trpělivě mu naslouchá a pomáhá mu pochopit okolní svět. Zanedlouho se ke dvojici přidává i tajemný Tadhg. Jamiemu, kterého fascinuje teoretický svět matematiky a fyziky, nabízí kontakt s materiálnem. Ukazuje mu, jak pracovat se dřevem, a stejně jako Tess s ním vede hluboké rozhovory.

Jamieho utkvělým snem je konstrukce stroje, jenž bude představovat konstantní zdroj hybné síly. Představuje si, že mu zprostředkuje kontakt s matkou, kterou zná z jediného videa z plaveckých závodů. Líbí se mu, s jakou dokonalostí se na něm mladinká Noelle v bazénu pohybuje. Tadhg navrhuje, že spolu postaví korakl – malý tradiční člun z vrbového proutí. Vzhledem k tomu, že dřevo nikdy nepřestává pracovat, bude představovat svého druhu konstantní zdroj hybné síly. Jamie ale nesouhlasí – je fixován představou něčeho, co bude „antifragilní jako lidé“. Tadhg mu vysvětluje, že lidé jsou přece křehcí, ale zároveň toho (jako korakl) mohou hodně unést.

Na pozadí komorního příběhu dospívajícího chlapce, který je extrémně závislý na svém okolí a zároveň mu jen pramálo rozumí, Feeneyová rozvádí narativní linky jeho dvou průvodců – Tess a Tadhga. Obzvláště u Tadhga nejde příliš do hloubky, ale i tak se jí na příkladu postupného sbližování dvojice daří přesvědčivě ilustrovat univerzální lidskou potřebu blízkosti a sounáležitosti. I dospělým a z neurologického hlediska normě zcela nevybočujícím jedincům dělá problém se otevřít. Stejně jako Jamie se bojí zklamání a zrady. Stejně jako Jamie často reagují iracionálně a nepřiměřeně. S pomocí empatického okolí to ale stejně jako Jamie zkouší znovu a znovu, než se na světě budou cítit zase o něco líp.

Román Elaine Feeneyové spojuje tradiční irskou kulturu (kolektivní stavění koraklu) se soudobou citlivostí vůči individuálnímu prožívání reality. Autorka tak staví velmi důležitý most mezi tradicí, jež bývá karikována a následně zneužívána šovinisty a zostřenou pozorností vůči mentálnímu zdraví, kterou reakcionáři opovrhují a označují ji za slabošskou. Feeneyová ukazuje, jak paradoxně blízké jsou si tyto dva póly a že odpovědí na pocit roztříštěnosti a samoty může být znovuobjevení obyčejné pospolitosti.