Britský spisovatel Tim Weaver (nar. 1977) býval novinářem, od roku 2010, kdy vyšel jeho první detektivní román Hon na mrtvého, se však věnuje psaní. A to rozhodně s nadprůměrným úspěchem – ať již soudě dle kvality jeho knih, nebo jejich prodejů v knihkupectvích. Jeho hlavní pátrač, soukromý detektiv David Raker, se zabývá vyšetřováním případů zmizelých lidí, povětšinou takových, které policie odložila. Weaver s tímto hrdinou dosud publikoval třináct románů a jeho čtrnáctý pod názvem The Missing Family je připravený k vydání na letošek. Nakladatelství Mystery Press je v relativně rychlém sledu vydalo už všechny; začali v roce 2016, kdy vyšla pátá kniha v pořadí, a sice thriller Bez slitování o záhadně zmizelém bývalém policistovi, a až pak se vrátili k těm předchozím, čímž dali najevo, že jednotlivé tituly na sebe nijak zvlášť nenavazují a neznalost některého z nich (nebo dokonce ani jednoho) čtenářský zážitek nekazí.

Platí to i pro Poslední sbohem, byť se z prvních kapitol může zdát, jako by zde přeci jen Weaver na něco navazoval. Vedle hlavního případu zmizelé matky, která své dnes už dospělé dceři začne zničehonic psát vzkazy, totiž Raker řeší také osud bývalého policisty Healyho, který se vydával za mrtvého, padělal dokumenty a nyní za to sedí ve vazební věznici – a Raker mu při tom pomáhal. Metropolitní policie, které soukromý vyšetřovatel už léta pije krev, neboť vyřešil několik jejích odložených případů, což bylo i hojně medializováno, cítí šanci, že by Rakerovi mohla spolupachatelství na menších podvodech konečně dokázat a trochu se mu pomstít. Nicméně se ukáže, že i toto je jen kauza pro aktuální knihu.

Raker se snaží zjistit, jak je možné, že dnes již dospělá Rebeka dostala během posledních let několik vzkazů od své matky Fiony, která nevysvětlitelně zmizela už v polovině osmdesátých let, když byly Rebece tři roky. Raker se začne nořit do minulosti a brzy zjistí, že v té době beze stopy zmizela nejen Fiona, ale také další zhruba stejně stará žena, která se s Fionou znala, a že za podezřelých okolností zemřel také čerstvě penzionovaný policista, jenž se případu zmizení obou žen věnoval i v důchodu. Případ se začne složitě větvit a jeho kořeny sahají až do Jihoafrické republiky v 80. letech, kdy fungovala utajená vládní jednotka zaměřená na likvidaci protirasistických aktivistů, a Raker má za protivníka muže možná již postaršího, ale stále mimořádně nebezpečného, zkušeného, vycvičeného, motivovaného a chladnokrevně plánujícího. Střety Rakera s padouchem (a to jak fyzické, tak i intelektuální) patří k tomu nejlepšímu v knize – i proto, že hlavní hrdina v nich převážně prohrává a přežije jen díky šťastné náhodě.

Asi největším překvapením knihy je, že k likvidaci zmíněného padoucha dojde dříve, než by čtenář čekal: thriller se pak mění v poklidnější whodunitku, kdy Raker musí ještě rozplést složité předivo vztahů vraha, obětí, svědků a dalších aktérů případu. A jak tomu v dobrých detektivkách bývá, ukáže se, že hlavní padouch nebyl jediným vrahem v příběhu, i když to dlouho vypadalo, že by byl ochoten (a schopen) vyvraždit půlku města.

Poslední sbohem je velmi slušný detektivní román, který sice do žánru nepřináší nic moc nového, ale většinu čtenářů zcela jistě uspokojí. Motiv sahající do temné minulosti jihoafrického apartheidu je zajímavý a nosný, živější než motivy z nacistické minulosti a méně obehraný než postsovětské noty. Weaver zručně přeskakuje mezi časovými rovinami, rád čtenáře nechává v nejistotě ohledně toho, co se stalo nebo děje. Trochu otravná je jeho snaha zakončit každou kapitolu nějakou zásadní větou, neboť pak se jako zásadní jeví každá banalita. Naštěstí to lze po čase přestat vnímat – nejspíš i z toho důvodu, že jinak má autor dar poutavého a přitom docela civilního projevu. Jako nenáročné, ale zároveň stále dost inteligentní čtení k vodě je Poslední sbohem poměrně dobrá volba.