Výčet socioetnických skupin, které se staly oběťmi nacistické vražedné mašinerie, by byl velmi dlouhý, z různých důvodů je však těmto jednotlivým skupinám věnována nestejná míra pozornosti jak ze strany badatelů, tak i ze strany široké veřejnosti. Mezi ty opomíjenější patří i duševně nemocní lidé, kteří v očích nacistů představovali jen zbytečnou zátěž pro státní rozpočet. Loni vydaná a Cenou Miroslava Ivanova oceněná publikace badatelů historika Michala V. Šimůnka (nar. 1976) a neurologa Milana Nováka (nar. 1953) s názvem Orbity smrti a podtitulem Nacistická „eutanázie“ a masové umírání psychiatrických pacientů v českých zemích, 1939⁠–1945 tak pomáhá zaplnit jedno z bílých míst české historiografie. Pro autory se nejednalo o první spolupráci, již v roce 2018 společně publikovali knihu Zdraví nemocní říšští protektoři v Čechách a na Moravě 1939–1945 a rovněž několik odborných časopiseckých studií.

Podobně jako jiné aspekty nacistické totality, ani myšlenka řízené likvidace duševně nemocných pacientů se nezrodila ve vzduchoprázdnu, autoři proto v první kapitole stručně nastiňují historický přehled vývoje psychiatrické péče v dějinách a mapují klíčové momenty, které dláždily cestu k pozdější realizaci zkoumaného projektu. Pochopitelně se jedná o přehled velmi stručný, nadto zaměřený především na německou jazykovou oblast, pro účely publikace však jeho rozsah dostačuje. Přínosná je i krátká podkapitola, v níž autoři popisují postoj československých odborníků i veřejnosti k eutanázii nevyléčitelně nemocných v meziválečném období. Ani pro nacisty se přitom nejednalo o klíčové téma, respektive zpočátku se omezili na sběr statistických informací, a teprve krátce před vypuknutím války došlo k zahájení programu cílené fyzické likvidace pacientů, přičemž vzhledem k jeho choulostivosti se vedoucí pracovníci rozhodli obejít státní instituce a celou akci, která vešla do dějin pod označením akce T4, koordinovaly orgány stranické, konkrétně samotná Hitlerova kancelář. Autoři kromě organizačních záležitostí neopomíjejí ani praktické otázky, které organizátoři museli řešit, v neposlední řadě zejména vlastní způsob zabíjení pacientů, kdy se původně zvažovaná metoda otravou barbituráty projevila jako příliš zdlouhavá a neefektivní, až se přešlo na princip plynových komor, jen s tím rozdílem, že v ústavech určených pro tuto činnost (zde je na místě české čtenáře uklidnit v tom smyslu, že žádných z nich se nenacházel na českém území) byl používán oxid uhelnatý, nikoli cyklon B.

Hlavní část publikace se nicméně věnuje pacientům nacházejícím se v péči některého z českých ústavů, přičemž autoři mapují vývoj jak v samotném Protektorátu, tak i na odstoupených územích. Pozornost ovšem zaměřili pouze na zařízení provozovaná státem a pominuli zařízení zřízená a spravovaná soukromými spolky či církvemi. Jejich počet přitom nebyl zanedbatelný, v Čechách se v podstatě vyrovnal počtu ústavů státních, a na Moravě jej dokonce převyšoval. Je však nutné uznat, že objem práce, který autoři odvedli, i rozsah samotné publikace představují i tak obdivuhodné dílo.

Nejednoho čtenáře jistě překvapí, že program eutanázie byl zaměřen výlučně na pacienty německé národnosti. Určení národnosti tak mělo v otázce života a smrti v podstatě stejnou váhu jako samotná diagnóza, národností otázka s sebou přitom nesla i praktický problém logistický, neboť německé úřady rozhodly, že pacienti německé národnosti mají být umístěni výlučně na území vlastní říše, zatímco čeští pacienti výlučně v Protektorátu. Evidence přesouvaných pacientů i samotný přesun přitom neprobíhaly zcela bez problémů, což badatelům jejich práci velmi zkomplikovalo, jak se lze na mnoha místech v knize dočíst. Pod výrazem „přesun do staré říše“ se navíc často skrýval transport, na jehož konci pacienta čekala naplánovaná smrt, úmrtní listy byly navíc často vyplňovány buď úmyslně nesprávně, nebo natolik nedbale a nepřesně, že je každému lékaři při jejich čtení jasné, že v žádném případě neodrážejí pravdu. Nedbalost a nepřesnost je ostatně původním znakem i velké části za války vedených chorobopisů, takže autorům nezbývá než konstatovat, že jejich statistiky, podložené podrobným výzkumem kartoték jednotlivých ústavů na českém i německém území, mohou navzdory vší pečlivosti při jejich zpracování vykazovat určité nepřesnosti.

Nelehkou situaci zdravotnického personálu navíc komplikovaly válečné události – jak autoři zmiňují, problém představovalo uzavření českých vysokých škol, což znamenalo zastavení přísunu mladých lékařů do (nejen psychiatrické) praxe. V přídělovém hospodářství pak pochopitelně (z hlediska nacistických hodnot) stáli pacienti psychiatrických ústavů někde zcela vzadu a mnozí z nich umírali v důsledku podvýživy a nedostatečné materiální péče. V tomto ohledu se ovšem, jak vyplývá z údajů, které autoři nashromáždili, druhá světová válka příliš nelišila od té první, kdy úmrtnost těchto pacientů rovněž prudce vzrostla. Specifickou, autory poměrně podrobně popsanou válečnou komplikaci představoval nálet na areál psychiatrické nemocnice v Dobřanech 17. dubna 1943. Sice se patrně jednalo o omyl spojeneckých letců, jejichž cílem měla být plzeňská škodovka, pro personál i samotné město ovšem způsobil řadu dalších problémů, které nebylo ve válečných podmínkách jednoduché řešit.

Ačkoliv centrálně řízený program eutanázie skončil, mimo jiné i na nátlak církevních kruhů, v srpnu 1941, existuje řada důvodů se domnívat, že v režii agilních pracovníků pokračoval v menší formě na některých místech i nadále. I proto se autoři zaměřili na období celé druhé světové války, dokonce i s krátkým přesahem po jejím skončení, neboť, jak sami poznamenávají, řada pacientů umírala na následky válečné péče i po oficiálním konci konfliktu. Za samotný konec druhé světové války směřuje i kapitola mapující postih lékařů a dalších činovníků, kteří byli do celého projektu zapojeni. Čtenáře obeznámené s druhoválečnou tematikou patrně nepřekvapí, že ve světě, v němž se mocenské uspořádání zásadním způsobem měnilo, v poválečném chaosu nepředstavovala otázka spravedlnosti pro duševně nemocné lidi prioritu. Na československém území tak došlo jen k jednomu procesu, kde byla hlavním bodem obžaloby účast na programu likvidace pacientů, a ačkoliv v něm ředitel opavské léčebny dostal doživotní trest, byl po několika letech omilostněn a bylo mu umožněno vycestovat do SRN. Ani v obou německých státech nebyla vůle k potrestání lékařů a dalšího personálu nijak silná, i z toho důvodu, že lékaři představovali v poválečných letech žádanou a nedostatkovou profesi. Určité oživení zájmu přinesla šedesátá léta, kdy v Západním Německu došlo k (zpoza železné opony rozdmýchaným) debatám o prodloužení dvacetileté promlčecí lhůty za závažné zločiny, ale i zde stáli pachatelé zapojení do programu eutanázie spíše na okraji zájmu, neboť debata se týkala i příslušníků mnoha dalších organizací, jejichž činnost rezonovala ve veřejném prostoru výrazně více. Ani speciálně zřízená československá vyšetřovací komise se nedobrala žádných zásadních zjištění – jak autoři konstatují, „běžné jevy jim [vyšetřovatelům] byly podezřelé, kdežto indicií fatálních jevů si vůbec nepovšimli“.

Bezesporu je nutné ocenit mravenčí práci, kterou autoři při sběru, vytřídění a vyhodnocení primárních pramenů odvedli, jedná se o velmi solidní základ, na který mohou navázat další badatelé. Nad dlouhými pasážemi přibližujícími organizaci jednotlivých přesunů a hlavně číselnými údaji o počtech pacientů, kde nechybí ani procentuální podíly Čechů, Němců, mužů, žen apod. se ovšem může někdy čtenáři vytratit ze zřetele, že je v knize stále řeč o lidských bytostech, nadto patřících k těm nejbezbrannějším. Občas tento lidský rozměr připomenou doprovodné fotografie konkrétních obětí celého projektu, často ještě z dob, než se u nich duševní onemocnění projevilo, ale přiblížit alespoň několik příkladů poněkud konkrétněji by knize neuškodilo a učinilo ji přístupnější i pro čtenáře mimo akademickou obec. Druhá lehká výtka se týká užívaných zkratek, jimiž autoři text místy doslova prošpikovali. Ačkoliv mají své opodstatnění, mohou některé působit při čtení dosti nekomfortně (zejména „jazykolamná“ zkratka ŘŽS ve významu Říšská župa Sudety), jiné pak i lehce matoucím dojmem (zkratka KdF, kterou autoři užívají ve významu „Kanzlei des Führers“, tedy Vůdcova kancelář, přičemž v kontextu nacistického Německa ale tato zkratka obvykle označuje organizaci „Kraft durch Freude“, která organizovala různé volnočasové aktivity pro pracující).

Celkově je však nutné ohodnotit Orbity smrti jako práci průkopnickou, která sice neodhaluje dosud neznámé téma moderních dějin, avšak zpracovává ho způsobem v pozitivním smyslu vyčerpávajícím a v širokém kontextu chronologickém i geografickém. Publikace sice cílí primárně na odbornou veřejnost, avšak přinejmenším úvodní a závěrečné kapitoly srozumitelným způsobem obohatí i čtenáře z řad poučených laiků.