Norská spisovatelka, ilustrátorka a karikaturistka Anna Fiske (nar. 1964) dokáže ve svých ilustrovaných knihách mluvit s dětmi o těžkých i citlivých tématech. Dělá to s humorem, nadsázkou a bez předsudků.

Kromě vlastní produkce, čítající přes sedmdesát knih, svými ilustracemi doprovodila i řadu děl jiných autorů. V češtině jí dosud vyšly tři obrázkové publikace pro nejmenší čtenáře Haló, město (česky 2018), Haló, tam dole (česky 2018) a třetí s výmluvným názvem Jak se dělají děti? (2022) – ta vzbudila i doma, v jinak liberálním Norsku velkou pozornost některými explicitními zobrazeními, zvláště pohlavního aktu tatínka a maminky.

V knize Jak mluvit o smrti? (Hvordan snakker man om døden, norsky 2023) se Anna Fiske zabývá dalším tématem, o kterém se dospělým mluví s dětmi obtížně: smrtí. Přistupuje k němu se stejnou otevřeností jako k tématu předchozímu. Co se stane s tělem, když zemřeme? A proč vlastně musíme umřít?

Přirozená i nespravedlivá

Kniha je určena nejmenším dětem včetně nečtenářů, doprovodný text je proto minimalistický, ale o to významově bohatší. Význam, nebo dokonce drobný příběh v sobě ale nesou i ilustrace, postavy různé pleti a tvaru, na něž se autorka zaměřuje především, jsou přitom zobrazené s nadsázkou, nikdo z nás totiž není dokonalý. Humor a hravost vynikají nejvíce na obrázcích s velkým množstvím postav, zachycujících například rozvětvené rodokmeny či přelidněnou planetu. Převládají syté barvy, každá stránka má jiný barevný podklad. 

S malými čtenáři komunikuje Anna Fiske pomocí detailů, protože právě ty děti zajímají nejvíce. Konkrétně vyobrazuje, co znamená, když tělo zemře (člověk již nedýchá, nemluví, nic necítí). Pokračuje tím, co se s tělem děje při přípravě na pohřeb, a odpovídá i na všetečné otázky, co se stane s tělem a rakví pod zemí (za pět až deset let bakterie zničí všechny měkké části těla, zůstane jenom kostra a rakev, kterým trvá dalších několik desítek let, než se v půdě rozloží). Děti vtahuje do knihy i za pomoci otázek. Nechává je tipovat, které orgány k životu potřebujeme (srdce, mozek) a bez kterých se objedeme (zub, kapka krve). V dalším mini kvízu si ujasníme, u jakých věcí pociťujeme stesk, když zmizí nebo zemřou (oblíbená hračka, domácí mazlíček), a u jakých ne (snědené jablko, ztracená ponožka). 

Zejména starší děti potom ocení část zobrazující rozloučení s mrtvými v různých zemích a náboženstvích. Zmíněny jsou i historické způsoby pohřbívání ve starém Egyptě nebo za doby vikingů.

Nezapomeňme na pocity

Po ochodu milovaného člověka se musíme prát s řadou nepříjemných pocitů, což autorka před dětmi nijak netají. Její ilustrace přiznávají, že na smrt nelze zapomenout, ale bolest postupně mění svou podobu a intenzitu. Ačkoli většina lidí na pohřbu pláče, někdo se při vzpomínce na to, co se zemřelým prožil, i zasměje. 

Anna Fiske také bez příkras vysvětluje, v jakých momentech ke smrti dochází – u většiny lidí to je v době, když už jsou staří, zažili hodně hezkého a jejich tělo je unavené, nevyhýbá se ani tragickým událostem, jako jsou automobilové nehody, dlouhodobé nemoci nebo smrt ještě nenarozeného miminka. Nezakrývá, že smrt umí být přirozená, ale i nespravedlivá. 

Něco mezi tím

Je trochu škoda, že se nakladatelství Cesta domů rozhodlo nenásledovat původní velký formát s pevnými stránkami. Menší paperbackové vydání má jistě své výhody, vejde se do tašky a snadněji ho s sebou přibalíte dětem třeba na chalupu nebo na dovolenou. Ilustrace, zvláště ty hromadné, jsou ale rozhodně působivější na velké ploše, kde také více vyzývají ke společnému rodinnému prohlížení; pevné stránky navíc lépe vydrží opakované čtení.  

Publikací o smrti určených malým čtenářům existuje řada. Kniha Anny Fiske vyniká barevností, jednoduchostí a otevřeností. Pověstný skandinávský rovný přístup se otiskuje i do důrazu na to, že každý má v životě jiná přání a jiné cíle a že je to tak v pořádku. Smrt je nedílnou součástí života – ten je někdy úžasný, jindy těžký a nejčastěji něco mezi tím.