„Každému někdy začne vrtat hlavou, co to je smrt,“ jde v úvodu knihy rovnou k věci švédská spisovatelka a ilustrátorka Pernilla Stalfelt (*1962). Podobně přímočará a stručná zůstává i na dalších stránkách plných obrázků, které mají dětem (podle nakladatele ve věku zhruba 7 až 12 let) nelehké téma smrti přiblížit.

Ve Skandinávii obecně převládá názor, že žádná problematika není nevhodná pro děti – vždy je jen třeba najít přiměřený způsob, jak o ní mluvit. Pokud jde o téma smrti, mnozí z nás se snaží před ním děti vědomě či podvědomě chránit, jako by to bylo něco, co do jejich světa nepatří. Přesto se i ony s umíráním samozřejmě setkávají a nezbývá jim než se s ním vyrovnat. Titulem O smrti smrťoucí se rozšiřuje nabídka knížek, které jim v tom mohou pomoct.

Pernilla Stalfelt, působící také jako pedagožka ve stockholmském muzeu moderního umění Moderna museet, už od devadesátých let pracuje na volné sérii dětských naučných knih o tématech jako láska, násilí, život, strach, jídlo nebo třeba hovínka. Kniha O smrti smrťoucí (Dödenboken, 1999) patří právě do této řady a je první, s níž se mohou seznámit čeští čtenáři.

Autorce se skvěle podařilo najít tón, jakým o smrti psát. Nepříliš složité věty bez příkras, eufemismů a sentimentu („Někdy se dokonce stane, že se i miminko narodí mrtvé. To se může přihodit koťátku a jiným mláďatům. … Žila jen v mámině břiše, ale venku na světě už ne.“) jsou odlehčovány hravými ilustracemi a místy vtipnými popisky. Důkladně je rozebráno téma pohřbu, dojde na strašidla, závěť i na vzpomínání na mrtvé; objevuje se historické okénko nebo třeba veselá stránka o mexických tradicích, připomínající, že v jiných zemích může být přístup k umírání a zemřelým odlišný. Díky zmínkám o zvířatech nebo rostlinách a obrázkům se zábavnými detaily se autorce daří propojit abstraktní téma s každodenností a přiblížit se dětskému světu a vnímání. Tomu napomáhá také přirozený jazyk, zachovaný i v překladu.

Pernilla Stalfelt si elegantně poradila i s nevyhnutelnou otázkou „co bude po smrti“: „Spousta lidí věří, že když člověk umře, jeho duše se dostane k Bohu. … Duši vidět nemůžeme. Možná ale v tu chvíli vylétne z těla a potom už hravě vystoupá do nebe, které je někde za vesmírem. Kdo ví. … Tam je Bůh a čeká, až k němu všichni, kdo umřeli, přijdou… Bůh možná vypadá takhle … nebo takhle, s vousy. … V nebi se možná všichni mrtví promění v anděly a dostanou křídla… [Následuje ilustrace všemožných andělů včetně mušího, leopardího i sloního.] Někteří lidé ale v Boha nevěří. Myslí si, že když člověk umře, tak se všude udělá černo a pak už není vůbec nic. … Spousta lidí si zase myslí, že černo není nic příjemného. Raději by to chtěli mít třeba modré… nebo kytičkované… nebo zlaté.“ Jak je z ukázky patrné, autorka si po celou dobu zachovává mírnou nadsázku, ale i cit a vkus, takže se domnívám, že knížku stráví i nejcitlivější děti.

O smrti smrťoucí není první knihou určenou malým čtenářům, která se smrtí zabývá. Jen v posledních letech u nás vyšla například Návštěva malé smrti Belgičanky Kitty Crowther, která na rozdíl od „encyklopedičtější“ Pernilly Stalfelt pojímá téma prostřednictvím něžné obrázkové pohádky, nebo Anna a Anička Martiny Špinkové, realisticky vyprávějící o smrti milované babičky. Emocionálnější zpracování představuje Anton a Jonatán norského spisovatele Josteina Gaardera. Každý z autorů nicméně téma uchopil po svém, a kniha O smrti smrťoucí tak jistě má na českém trhu své místo.