Překlady z estonské literatury jsou u nás velká vzácnost. Jako malý zázrak se v roce 2016 vynořil román Včely (2016, estonsky 2012) současného spisovatele Meelise Friedenthala. Ještě větší dluh máme vůči estonské dětské literatuře, nyní ho alespoň malým dílem splácí organizace Cesta domů titulem Příhody kostlivce Johana (česky 2023, estonsky Luukere Juhani juhtumised 2021). Není od věci dodat, že navzdory zaměření tohoto nakladatelství jde o příhody o životě, po nichž můžete sáhnout kdykoli, nejen až vás okolnosti donutí mluvit doma o smrti. Počkejte, až vaši malí čtenáři dorostou do stádia obdivu k chrastící postavičce a budou toužit ji mít na pyžamu nebo na hračce, a přidejte jim k tomu literární doplněk.

Estonská spisovatelka Triinu Laan (nar. 1975) a ilustrátorka Marja-Liisa Plats (nar. 1984) si za své dílo o penzionovaném kostlivci vysloužily místo v prestižním katalogu knih pro děti a mládež White Ravens 2021 a řadu domácích cen. Nejde přitom o první úspěch těchto dvou tvůrkyň, do zmíněného mezinárodního výběru se dostalo už jejich dílo Suur must koer (2008, Velký černý pes).

Poznat stáří

Je otázka, v kolika dnešních kabinetech biologie ještě najdeme anatomickou kostru coby učební pomůcku, Johan však svého času sloužil řádně a dlouho. Když pak po letech zatouží po zaslouženém odpočinku, má na to svaté právo a ocitne se kdesi na estonském venkově u stařenky a dědy. V krátkých kapitolách se postupně seznámí s místními lidmi i zvířaty a stane se nedílnou součástí dní stárnoucího manželského páru a jejich vnoučat. Nejedná se přitom o žádné velké události, spíše o každodenní radosti či malé starosti. Johan sice nemluví, ani se nehýbe, ale také nikam nespěchá. Svou přítomností a trpělivým nasloucháním umí potěšit či utěšit, urovnat napětí, a někdy dokonce zažene zloděje. Oporou je i dětem, které se v noci bojí strašidel a přes den si rády zazlobí.

S Johanem poznáváme pomalý tep života starých lidí, jejich zálibu v rutině a rituálech. Jsme svědky každoročního prořezávání jabloní, výpravy za jezerní písní neboli zvukem do sebe narážejících ker, vrcholem je potom rodinné saunování. Autorky o všem vyprávějí s vřelostí i mírně poťouchlým humorem, třeba když děda opotřebovanému Johanovi spravuje upadlé prsty dřevěnými špalíčky a plastelínou nahrazuje vypadané zuby. Jindy kostlivec poslouží jako odkladiště slimáků.

Obyčejná tužka a neobyčejný dialekt

Ilustrátorka Marja-Liisa Plat vsadila na obyčejnou tužku a šedobílou barevnou kombinaci, kterou narušuje růžově vybarvenými detaily. Vizuální dojem je tak zároveň jemný i veselý a skvěle doprovází spíše minimalistický text tvořený krátkými jednoduchými větami.

Kniha má jednu zvláštnost a tou je võruština, kterou se mluví v přímých řečech. Tento jihoestonský dialekt používá přes sedmdesát tisíc lidí a jeho stoupenci, mezi něž patří i autorka Triinu Laan, bojují za to, aby se stal oficiálním regionálním jazykem Estonska. Dialogické pasáže, které překladatelka Linda Dejdarová do češtiny převedla směsí našich nářečí, asi budou vyžadovat pomoc rodičů. Na druhou stranu jich není tolik a během jejich luštění děti pochopí, že ne všichni lidé z jedné země mluví stejně.

 Estonské autorky napsaly nenápadný příběh o velkých věcech – vyprávějí o koloběhu přírody a života, o dětství u babičky a dědy i o stáří a posledních věcech člověka. Díky Johanovi děti lépe porozumějí světu svých prarodičů, v němž je na rozdíl od toho jejich na všechno dost času a vládne tu klid a řád. Ten můžeme někdy mylně pokládat za nudu, ale bez něj by se děda s Johanem nezvládli vyrovnat s úmrtím stařenky či s kbelíkem zbytků, který pravidelně vynášela. Navíc se ukáže, že je jen na nás, zda mrtvé zapojíme do našich životů a budeme s nimi napořád.