Informace, že Adolf Hitler spáchal na konci druhé světové války sebevraždu, se obecně jeví jako poměrně logické zakončení života člověka, jehož fantasmagorie uvrhly svět do konfliktu, který si ve výsledku vyžádal desítky milionů mrtvých a kterého v poválečné Evropě těžko mohlo čekat něco dobrého. Stejně tak se jeví pochopitelné, proč v posledních dnech války nebo krátce po jejím skončení spáchali sebevraždu i další významní prominenti nacistického režimu, v první řadě Heinrich Himmler a Joseph Goebbels. Proč ale své partnery následovaly do říše mrtvých i Eva Braunová a Magda Goebbelsová, druhá jmenovaná navíc i se svými dětmi, přesahuje hranice chápání většiny lidí. Lze tyto činy vysvětlit jen zoufalstvím a strachem z trestu, který na představitele nacismu čekal? Nebo měl jejich poslední čin v jejich očích jiný, hlubší význam? Jak vůbec uvedené příklady zapadají do přístupu, jejž nacistická nauka k sebevraždám zaujala, a jak zapadaly do obecného rámce skoncování s vlastním životem, k němuž se na jaře 1945 odhodlalo i mnoho obyčejných Němců? Na tyto otázky hledá odpověď německý badatel působící na univerzitě v Manchesteru Christian Goeschel ve své knize Sebevražda v nacistickém Německu, kterou v překladu Jiřího Kasla vydalo nakladatelství Academia. Goeschel se moderními evropskými, především německými a italskými, dějinami zabývá dlouhodobě, vedle kratších studií napsal doposud dvě knihy, z nichž ta uvedená jej nyní představuje českým čtenářům.

Jako mnoho jiných autorů zabývajících se fungováním třetí říše a aspekty života v ní, začíná i Goeschel svou analýzu zhruba s koncem první světové války, neboť bez nezbytného kontextu daného Versailleskou mírovou smlouvou a realitou Výmarské republiky by výsledný obraz třetí říše nutně zůstal neúplný. Vzhledem k tématu knihy nechybí ani exkurz do dobové sociologie a samozřejmě ani náboženský aspekt této problematiky, kdy se autor na mnoha místech v knize vrací k statisticky podchycenému faktu, že v protestantských oblastech Německa docházelo k sebevraždám častěji než v oblastech převážně katolických. Zároveň upozorňuje na skutečnost, že pozůstalí i samotní sebevrazi mohli mít tendenci sebevraždu maskovat jako nehodu, ať už z náboženských důvodů, kvůli výplatě životní pojistky, nebo aby se prostě „nedostali do řečí“. Nechybí statistické údaje ukazující poměr sebevražd mezi muži a ženami, mezi městy a venkovem, jednotlivými částmi Německa a také četnost jednotlivých způsobů, jimiž si Němci a Němky sahali na život.

Poražené, ponížené, reparacemi zatížené, hyperinflací a nezaměstnaností postižené Německo čelilo problému sebevražd na evropské poměry ve velké míře, například pro rok 1931 uvádí autor, že sebevražda byla příčinou zhruba 2,5 % úmrtí v Německu – jinými slovy, že každý čtyřicátý zemřelý člověk spáchal sebevraždu. Čísla o počtech sebevražd byla nadto uměle navyšována a zneužívána jak nacistickou, tak komunistickou propagandou, protože pro obě ideologie představovala křehká výmarská demokracie prvořadého politického protivníka. Zejména Berlín se na druhou stranu stal centrem snah o prevenci sebevražd, řadoví policisté byli pravidelně školeni, jak na ulici rozpoznat potenciálního sebevraha, vycházely zde mezinárodně uznávané časopisy na dané téma a ve spolupráci s protestantskou církví působila v různých částech Německa speciální komise snažící se odvrátit zoufalé lidi od jejich úmyslu skoncovat se životem. Za méně obvyklou metodu lze označit veřejnou literární soutěž o nejlepší povídku s tematikou prevence sebevražd.

S nástupem nacistů k moci se změnil i postoj oficiálních míst k sebevraždám. Sebevražda zdravých a rasově vhodných jedinců byla vnímána jako nežádoucí jev, oslabující tělo celého národa, zatímco sebevražda lidí režimem pronásledovaných byla nacisty zpočátku chápána jako svého způsobu usnadnění práce represivních složek. Postupem času se však postoj nacistů k sebevraždám páchaným jejich protivníky změnil – totalitní režim si nárokoval právo naprosté kontroly nad životem každého jedince, včetně určení okamžiku jeho smrti. To posléze vedlo k tomu, že vězni koncentračního tábora přistižení při pokusu o sebevraždu se dočkali přísného potrestání, třebaže v dlouhodobém horizontu režim stejně počítal s jejich usmrcením. Podobně paradoxně působí i nařízení, že vojákovi, který se pokusí spáchat sebevraždu, má být v tomto pokusu zabráněno a dotyčný má být následně zastřelen. Z ryze praktického hlediska poněkud zbytečně zdlouhavé opatření, které však mělo svůj zásadní symbolický význam. Výjimku z tohoto pravidla představovali vojáci zranění, nemocní nebo zajatí Rudou armádou, u nich se naopak sebevražda očekávala (zde stačí vzpomenout na Hitlerovo rozčarování nad skutečností, že ve Stalingradu obležený maršál Friedrich Paulus prostě kapituloval, přestože měl jakožto polní maršál podle Hitlera zvolit důstojnější možnost sebevraždy). S blížícím se koncem války stoupal počet sebevražd mezi vojáky i mezi civilisty, přičemž v posledních fázích bojů byly obyvatelstvu dokonce ve velkém distribuovány ampule s kyanidem. V tomto kontextu není případ hromadné sebevraždy Goebbelsových výjimečnou tragédií, neboť podobných případů, kdy lidé zabili své děti a následně spáchali sebevraždu, se po celém Německu odehrálo mnoho.

Nelpění na vlastním životě na druhou stranu bylo (a stále je) pokládáno za jednu z nejvyšších ctností ideálního vojáka. Jak autor připomíná, někdy je přitom nesnadné rozlišit, zda se v konkrétním případě, kdy se například frontový voják vrhl proti nepřátelskému tanku, jednalo o projev oddanosti vlasti a vůdci, nebo o zoufalý pokus naráz skoncovat veškeré trápení. Oficiální verze úmrtního listu se často z různých důvodů přiklonila k prvně jmenované variantě. V této souvislosti Goeschel připomíná i málo známou náborovou akci mezi příslušníky wehrmachtu, jejímž cílem bylo získat dobrovolníky pro letecké mise, označované v odborných textech eufemistickým výrazem „jednosměrné“. Na rozdíl od japonských spojenců ale Němci k realizaci těchto plánů nepřikročili, důvodem ovšem nebyl nedostatek přihlášených dobrovolníků.

Samostatnou kapitolu autor nepříliš překvapivě věnoval Židům. Jejich motivaci k ukončení trýzně, které byli v realitě Třetí říše každodenně vystaveni, není těžké pochopit, mimořádně působivé jsou především údaje o prudkém nárůstu sebevražd mezi židovským obyvatelstvem Vídně po anšlusu na jaře 1938. Ze zpětného pohledu se jako mimořádně tragické jeví zejména ty případy, kdy se Židé po letech trápení odhodlali skoncovat se svým životem na jaře 1945, jen pár týdnů před koncem války a pádem režimu, který je vnímal jako podlidi.

Velmi specifickým aspektem, který bohužel autor blíže nerozvíjí, jsou jednak sebevraždy dopadených odbojářů, kteří se k tomuto kroku odhodlali nikoli ze zoufalství, nýbrž proto, aby neprozradili své spolupracovníky, jednak vraždy politických a dalších odpůrců režimu, oficiálně označované jako sebevraždy. Nelze říci, že by Goeschel tyto případy zcela pomíjel, věnuje jim ale menší pozornost, než by čtenář v souvislosti s bezpečnostním aparátem třetí říše očekával. Zejména u první zmíněné kategorie se lze domnívat, že v Německu samotném k takovým případům často nedocházelo – na rozdíl od okupovaných území, kde jen z dějin českého odboje známe celou řadu příkladů.

Navzdory charakteru zvoleného tématu, které by až příliš snadno mohlo svést k bulvárnímu zpracování formou přehledu nejkřiklavějších příkladů, autor k látce přistupuje s rozvahou vlastní odbornému akademikovi, hledajícím rovnováhu mezi pohledem historika a pohledem sociologa. V myšlenkovém světě, v němž Němci mezi lety 1933 a 1945 žili, jen máloco fungovalo obdobným způsobem, na jaký jsou zvyklí současní čtenáři. Bez výjimky to platí i pro fenomén sebevraždy, která se mohla stát únikem před neúnosnou realitou, symbolem oddanosti režimu i zdrojem nežádoucího zájmu bezpečnostních složek o pozůstalé, byla-li vyhodnocena jako politicky motivovaná. Jakkoliv je samotný individuální akt sebevraždy hrozný a tragický, může i ten s přispěním odborníka posloužit dnešnímu člověku k lepšímu pochopení atmosféry, v níž velká část Evropy v nepříliš dávné době žila – a také umírala.