Maria Turtschaninoff (nar. 1977) pochází z Helsinek, avšak část její rodiny má kořeny v regionu Österbotten/Pohjanmaa. Do těchto míst, kamsi do severní části Botnického zálivu poblíž města Kokkola (švédsky Karleby), avšak hlouběji do vnitrozemí, autorka umístila i děj svého románu s názvem Usedlost (v orig. Arvejord). Ačkoli již vydala skoro desítku knih, Usedlost je jejím prvním dílem pro dospělé. Dosud největší část její tvorby tvořila fantastika pro mládež, mimo jiné populární trilogie o dívce Maresi, s níž na sebe Turtschaninoff upozornila i za hranicemi Finska. V centru série stojí odvaha žen vzdorovat násilí a síla vědění a umění, překonávající i krutost předávanou z generace na generaci. Na svou fantastickou průpravu autorka zčásti navazuje také v Usedlosti.

Daleký hřmot dějin

Děj jejího prvního románu pro dospělé se rozpíná do značné časové šíře (zhruba čtyř staletí) a zaměřuje se na jedno konkrétní místo, které se tak stává přirozeným středobodem vyprávění. Titulní usedlost Nevabacka se nachází v převážně venkovském kraji, jenž nikdy nestál v centru dění a „velké dějiny“ ho ovlivňují jen nepřímo: praotec rodu Mats Matsson je vysloužilý švédský voják, který za své služby ve třicetileté válce dostal možnost vyklučit a zvelebit kus dosud nezabrané země v pozvolna se zalidňujících oblastech dnešního Finska. Válka se stává opakovaným břemenem i pro následující generace, jejichž synové musejí bojovat tu na kontinentu, tu na východě, případně se před vojnou ukrývají v bezpečné náruči lesa. Někdy ale není úniku, například když v letech 1866 až 1868 Finsko zachvátí hladomor a nevyhne se ani kraji kolem Nevabacky.

Stopovat ozvuky finských dějin v románu (kromě válek a hladomorů třeba i období národního probuzení a rozšíření vzdělanosti či např. ženské emancipace) je fascinující; pro české čtenáře by to nicméně přeci jen mohlo představovat určité komplikace, nebýt doslovu Marie Voslářové. Překladatelka knihy v něm shrnuje historické milníky, které si našly cestu do románu, a načrtává postavení finskošvédské literatury ve Finsku i v Česku. Jinak překlad nelze než pochválit, překladatelka projevila velký cit pro poetický jazyk a styl Marii Turtschaninoff. Právě tiché spočinutí, pohyb na hranici mezi snem a skutečností a pokojná síla udávají románu pomalejší, avšak sebejisté tempo.

Když z životů zbydou jen vyprávění

Román je pozoruhodný prostředím, k němuž obrací pozornost: vypráví jedním slovem o periferii. I když děj pokročí do šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kdy se finský venkov pomalu vylidňuje ve prospěch měst, autorka nepodlehne „pokušení“ a nevydá se spolu s hrdiny „do velkého světa“. Naopak zůstává věrná kořenům a Nevabacce, a to ačkoliv usedlost jako vždy odráží ducha doby a osudy jejích obyvatel i její dny se zdají být sečteny. Ale román nepojednává jen o periferii geografické – jeho postavy patří (stejně jako autorka) k tzv. finským Švédům, tedy švédsky mluvícím Finům. Tematizací historických osudů této menšiny v Österbottenu se autorka rozhodla čtenářům přiblížit periferii periferie: daleko jsou Helsinky z románových fresek Kjella Westöa či historie švédskojazyčných Åland, jak ji skrze osudy desíti žen v románu Hem (Domov, 2021) načrtává Karin Erlandsson. A Turtschaninoff jde ještě dál a nebojí se do tohoto prostředí uvést i postavy, kterým nebylo dáno do vínku stát se svým okolím na stejné startovní čáře, ať už se jedná o dítě pravděpodobně s Downovým syndromem, či o mladíka s vadou řeči. Román tak na různých rovinách staví do popředí lidi z (o)krajů, na něž se zapomíná.

S tématem zapomínání souzní i způsob, jakým Turtschaninoff své vyprávění konstruuje. Autorka si nevybrala jednu etapu (fiktivní) historie, kterou by pak rozpracovala do co největších podrobností; román sestává vlastně z povídek z různých období, jež kromě samotného hospodářství částečně propojují i postavy a předměty. Rozdělení do většinou krátkých epizod vytváří dojem, že před námi defilují záblesky minulosti, které se tradováním udržely v rodinné paměti. Ale ani kdybychom se snažili sebevíc, rekonstruovat „velké dějiny“ jedné rodiny již není možné, protože z celých lidských životů se pozdějším generacím dochovaly jen (značně obroušené) střípky. Místa, kdy Turtschaninoff právě toto upadání do zapomnění jemně a jen jakoby mimochodem tematizuje (např. detailem ze života předků, který v pozdějším výjevu zazní v mírně pozměněné verzi), pro mě patřily k nejsilnějším momentům knihy. Aby si je však člověk uvědomil, je třeba číst pozorně a ideálně i opakovaně – jak platí o každé pořádné severské sáze, mnohost postav může pro nezkušenějšího čtenáře představovat problém. Obzvláště u tak rychlého a místy strhujícího vyprávění bych ocenil, kdybych si mohl jména a vztahy postav v případě potřeby bryskně osvěžit třeba formou připojeného rodokmenu.

Přijmout místo

Kniha by se stejně dobře mohla jmenovat „Dědictví půdy“ (v parafrázi na doslovný překlad švédského názvu „Dědičná půda“). Postavy přicházejí a ztrácejí se, ale usedlost a především její okolí zůstávají – dědictvím se zde stává přirozený vztah k zemi, lesu, přírodě, který nemůže ve výsledku narušit ani to, že se Nevabacka, kdysi prosycená hlasy a životem, pomalu vyprazdňuje. Také charakter přírody se mění: hmatatelným nadpřirozenem prodchnuté slatiny, které se zhmotňují v lidské podobě a hrozí novousedlíkům smrtí, pakliže se je pokusí vysušit, postupem staletí jakoby ztrácejí svou čaromoc a oněmí – anebo se natolik změnili jejich sousedé a už nejsou s to přírodě naslouchat? Zdá se, že velkým úkolem lidí zůstává uvědomit si, že neměnnost není vždy na škodu a někdy je nejlepším rozhodnutím – kvapícímu světu navzdory – jednoduše přijmout místo, které nám bylo dáno.