Fantasy je žánr, který zhruba od sedmdesátých let minulého století začal nahrazovat tradiční dobrodružné romány: westerny, pirátská a námořní dobrodružství, cestovatelské příběhy a podobně. Jako takový se dlouho držel zavedeného schématu, s nímž přišel už spoluzakladatel tohoto žánru J. R. R. Tolkien: na začátku je obvykle mladý hrdina, outsider ze zapadlé vesnice nebo jiného bezvýznamného místa dotyčného fikčního světa, jenž v sobě ale objeví mimořádné schopnosti (a často také mimořádný původ) a stane se hlavní postavou boje se zlem, které jeho svět ohrožuje.

Už v devadesátých letech přišli autoři, již toto schéma začali všelijak problematizovat, komplikovat či vyloženě zavrhovat, ale častokrát – když se na jejich díla podíváme pozorněji – seznáme, že i v takové Martinově Písni ledu a ohně je přítomno. Jméno nejslavnějšího žijícího autora žánru tu nezmiňujeme náhodou, neboť Daniel Abraham s Martinem několikrát spolupracoval a mnohé jeho texty adaptoval pro komiksové verze.

Abraham přitom do svých fantasy knih rád zapojuje nečekané inovativní prvky. Není to sice žádný velký formální revolucionář jako třeba N. K. Jemisinová, ale dokáže do světa meče a magie přinést prvky třeba z bankovnictví a ekonomiky. A ve svém románu Věk popela (2022), který zahajuje jeho nový cyklus Kitamarská trilogie (v USA už vyšel vloni i druhý díl nazvaný Blade of Dream neboli Čepel snu), docela výrazně zavádí do fantasy světa sociálně kritické prvky.

Takto to zní dost hrůzostrašně, jako by Abraham podlehl volání některých progresivních levicových literárních kritiků a teoretiků, kteří mají za to, že dobrá literatura se musí zabývat sociálně, rasově či kulturně znevýhodněnými lidmi. Ale Abraham si vlastně jen chytře hraje se zmíněným schématem o hrdinech z nuzných poměrů, kteří ale v průběhu děje vyspějí, polepší si a dokážou velké věci. Nuže, dvě hlavní hrdinky Věku popela sice taky zvládnou dosti náročné a životu nebezpečné akce a nejspíš možná zachrání své město Kitamar od nadvlády zla, ale na konci románu jsou na tom stejně bídně jako na jeho začátku, přičemž jen jedné se v průběhu děje začalo alespoň trochu dařit. Jinak bojují s hladem, zimou, nemocemi a jinými nebezpečími číhajícími ve městě, které v duchu středověkých poměrů nepřipouští žádný velký progres, zvláště v případě těch nejchudších.

Alís a Samiš jsou schopné zlodějky. Hned v první scéně knihy ve čtyřčlenné partě oberou několik lidí včetně člena palácové gardy. Úkoly mají rozdělené, šéfem party je o něco starší Orrel. Ale celá akce nakonec nedopadne úplně dobře; především je krátce po ní zavražděn Alísin starší bratr Darro. Pro Alís byl i mentorem a ochráncem a dívka se rozhodne vypátrat jeho vraha a pomstít ho. Toto pátrání ji zavede až k Andomace, příbuzné královské rodiny, která vládne magickými schopnostmi a s Alís má – tak jako měla s Darrem, jenž jí sloužil – své úmysly. Pátrá i Samiš, do Alís platonicky zamilovaná; ta si naopak najde cestu k protihráčům Alísiny strany, jejichž snahou je Andomačiny plány z dobrých důvodů překazit.

Věk popela není románem, který by na první pohled nějak vynikal. Navíc jde o první z trojice, takže soudy tu jsou spíše předčasné. Nicméně existuje jen velmi málo fantasy románů, v nichž by se takto sugestivně a neúprosně hrdinové dusili bídou, byli ponižováni a sužováni chorobami. Čtenářské rekordy Věk popela trhat nebude, neboť masy stále touží po pohádkových příbězích o nickách, které se stanou králi, či alespoň po krvavých bitkách a bitvách. Ale Abraham potvrzuje, že přemýšlivějším a otevřenějším čtenářům dokáže opět nabídnout něco neotřelého.