Že člověka netvoří pouze tělesná schránka, ale i komplikované duševno, ví úspěšná spisovatelka a dcera dvou praktikujících psychologů Mariana Leky (nar. 1973) velice dobře, o čemž se můžeme přesvědčit v její jedinečné próze, ve které se s gustem vrhá do tajů psychických pochodů a mezilidských vztahů. Sympatie početné čtenářské základny si získala nejen svými empatickými popisy malých velkých svých hrdinů, ale i neotřelou kombinací postřehů z všedního dne s prvky magického realismu. Ačkoliv se na literární scéně pohybuje více než dvacet let a již za svou první sbírku povídek Liebesperlen (2001) si vysloužila pozitivní ohlasy kritiků, čeští čtenáři se s jejím dílem seznámili až v roce 2021, kdy byl přeložen autorčin nejúspěšnější román Co je odtud vidět (2017). V bestselleru zaujala dovednou prací s jazykem, vybroušeným stylem a podivínskými magickorealistickými postavami, jež líčí s neobyčejnou laskavostí. Nyní se k nám dostává její nejnovější titul Trápení všeho druhu (2022, č. 2023), v němž opět představuje prosté, leč osobité hrdiny sužované nejrůznějšími neurózami a trápeními, ve kterých však mnohdy odhalíme kousek nás samotných.

Sbírka Trápení všeho druhu přináší třicet devět sloupků, které Mariana Leky tři roky vydávala v časopise Psychologie heute (Psychologie dnes). Aktuální témata, jež si ve svých bezmála čtyřstránkových textech bere s lidským, inteligentním humorem na paškál, mají jako společného jmenovatele různorodá pošramocení duše, s nimiž se protagonisté snaží vypořádat. Nejedná se však o žádné fatální duševní choroby, ale o problémy, jež jsou přirozenou součástí života každého z nás: ať už je to nespavost, puberta, stáří, trable s láskou, strach z výtahů a třesoucích se rukou, či pomíjivosti. Pro krátké, zevšeobecňující příběhy čerpala Leky inspiraci v bezprostředním okolí a prokázala svůj geniální pozorovatelský um. Setkáváme se s jejími rodinnými příslušníky, sousedy, přáteli, kavárníky, vypravěččiným ortopedem, „ezoortopedem“ odmítajícím píchnout injekci proti bolesti nebo psími hrdiny. Ti jsou v jejím díle i životě přítomni téměř vždy (vzpomeňme obrovského Aljašku z Co je odtud vidět), přičemž autorka v rozhovorech sama přiznává, že si většinu svých nápadů předpřipraví a důkladně promyslí právě při procházkách se psy a k psacím stolu usedá už v podstatě s hotovou věcí.

Protřásáme se životem

Leky využívá vlastní zkušenosti s psychoanalýzou, behaviorální terapií a meditací. Cílem jejích sloupků ale není óda na pozitivní účinky psychoterapie, naopak, o současných psychologických metodách píše s nadsázkou a s úsměvem je relativizuje. Svými trefnými komentáři a vesměs zdařilými pointami baví a zároveň uklidňuje. Ve sloupku Základní příjem lásky například strýc Ulrich, povoláním psychoanalytik, ich-vypravěčku varuje, aby mu po návštěvě kadeřníka nevolala, protože nemá chuť analyzovat její rozhořčení nad zpackaným účesem. Jindy zase hrdinka přiznává, že technika meditace není nic pro ni, a suše konstatuje na konto uraženého lektora: „Na to, že si tolik cenil ticha, toho učitel meditace napovídal až moc.“

Jedno z hlavních pojítek v trápení protagonistů představuje strach – hrdinové se bojí názoru druhých, odmítnutí, velkých rozhodnutí, někomu odporovat nebo třeba nevypnutého sporáku. Lidské neduhy se v textech zhmotňují („vidím přicházet Lisino trápení“, „každý den jsem tím stářím celá opatlaná“) a abstrakta se polidšťují (nesympatická přísloví „hned všetečně přispěchají a škodolibě se posmívají, jakmile se vám stane něco nepříjemného“), což umocňuje komický efekt. Autorčina přirovnání dokážou dokonale a originálně vystihnout popisovaný jev, takže se čtenář snadno vcítí do dané situace. Ve vypravování o nešťastně zamilované kmotřence Lise evokuje hluk ve zverimexu ruch „v hlavě, která přemýšlí, co všechno asi udělala špatně“. Ve sloupku Jako by nikdy neukápla ani slza zase sestřenici Lydii, psychoterapeutku libující si v krémových odstínech, jež se ze strachu z rozchodu raději nikdy s nikým nesblížila, kritizuje strýc Ulrich za „nicneříkající krémovost její ordinace i života“.

„Za pár hodin tahle pohovka navždycky zmizí.“

Hrdinové v jednotlivých sloupcích vystupují opakovaně a na konci jsou nám již dobře známí. Kniha tak působí jako ucelené dílo blížící se románu. Nejčastěji se objevuje věčně nešťastný pan Pohl se svým pinčem, nesebevědomá paní Wiese a strýc Ulrich, jenž se loučí se svou praxí psychoanalytika a s pověstnou pohovkou nasáklou životními osudy. Vypravěčka si v mezipatrech hlučného berlínského domu povídá se svými sousedy o jejich potížích, a i když je s nimi nedokáže vyřešit, skvěle zde funguje přísloví „sdílená bolest, poloviční bolest“, které se dá chápat jako moto celé knihy. Vřelé sousedské vztahy (až na jednoho z nájemníků) působí jako příjemný závan minulosti a jednotlivé konverzace překvapují přátelskou atmosférou. V domě není problém si kdykoliv vypůjčit chybějící cukr či vylít srdce. Ačkoliv nejsou obyvatelé domu vyloženě přátelé, vždy se navzájem vyslechnou a praktikují tak jakousi ambulantní psychoterapeutickou ordinaci buď na schodišti, nebo rovnou před domem.

Autorka dokáže psát s pochopením a nadhledem i o nepříjemných věcech, v čemž spočívá její největší devíza. Sloupky jsou propracované, hraje si v nich s významy slov a přináší pointy opepřené životní moudrostí, třebaže ne vždy dechberoucí a natolik zásadní, aby čtenáři déle utkvěly v paměti. Řešení problému nenabízí pokaždé a některé otázky nechává nezodpovězené, což reflektuje životní realitu. Knihu je záhodno číst po menších dávkách, neboť hrozí, že se jednotlivých terapeutických příběhů a opakujícího se stylu vyprávění přesytíme a nedoceníme tak jejich kvalitu. Vyčíst by se sbírce dala, podobně jako románu Co je odtud vidět, snad až přílišná smířlivost, solidarita a nerealistická dobráckost ústředních postav hraničící s pohádkou. Ale pozor, hrdinové zde nejsou žádnými morálními vzory; jsou koneckonců normálními lidmi z masa a kostí jako my. A právě proto, že si v knize každý najde to své, dokáže čtenáře oslovit. Autorčina mozaika lidských trápení nás zvládne rozesmát, ale i uvrhnout do mírné melancholie. Spolu s protagonisty však vlastně absolvujeme malou terapii, po které se zaručeně dostaví úleva. Hlavním poselstvím sbírky je totiž zjištění, že na trápení nemusíme být nutně sami, což má na bolavou duši blahodárné účinky.