Luboš Svoboda (nar. 1986) je básník a šéfredaktor platformy pro současnou poezii Psí víno. Pracuje také pro Národní knihovnu, kde se zabývá webovou archeologií. Vydal sbírku básní Vypadáme, že máváme (Fra, 2014), za níž byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. V loňském roce mu v němčině vyšla kniha M-a-n-u-e-l-l-e Arbeit (2022, Hochroth). Ovšem až letos obohatil českou poezii novou básnickou sbírkou s vyloženě taxidermickým názvem Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty (2023, Rubato). Pokud byla Svobodova poezie dříve málomluvná, ušla podstatný kus cesty, neboť slov přibylo, obrazy zhutněly, zůstal ovšem i nadále kousavý jazyk, který se umí vrýt hluboko.

Na osmdesáti čtyřech stranách se rozprostírají texty, které nelze jednoduše vymezit, nelze jim dát pár přízvisek, opatřit je krátkou charakteristikou. Svoboda začal totiž „sloužit“ podstatě sdělení a vše mu podřizuje. Až by čtenáři mohli nabýt dojmu, že básně jsou přesně tak dlouhé, jak potřebují – bez ohledu na to, jestli se jedná o dvouverší, nebo osm strof. V čem konkrétně je tedy sbírka Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty zajímavá?

Vnitřní kódy

Zejména ve své nekonečnosti. V řadě básnických sbírek můžeme nabýt dojmu, že texty v nich zařazené takříkajíc nedrží pohromadě, chybí jim téma, celistvost, společný jazyk, tematické vymezení apod. Ani u Svobodovy nejnovější knihy čtenáři nic z toho nenajdou, a přesto všechno náramně funguje. Je to až s podivem! Trocha obrazů, trocha vtipu a glosátorství, pár jasných gest, rychlá cesta z realismu do surrealismu a zpět. Od metafory k popisu, od přirovnání k reflexi. Překlápím slova ze všech stran, ale nemůžu najít jednotný tmel, který by mě donutil najít tu správnou škatulku, nejvhodnější pojmenování. Záleží na tom? Čtu sbírku poprvé, podruhé, potřetí, a nejsem o nic moudřejší. Na druhou stranu si každé přečtení užívám, neboť vždy objevím něco, čeho jsem si předtím nevšiml. A pak mi to dojde. Možná to není o výsledku, ale o hledání. Jestli tady něco nesmazatelně dává smysl, pak je to zejména sebejistý básnický projev: „Sebejistě sahám do prázdna / a jsem si jistý, / že stromy mají svá tajná alba, / že větve mají svůj vnitřní kód“ (s. 14). 

Digitální muzeum

Celá sbírka by se dala přirovnat k parametrům digitálního světa. Ukazuje se totiž v celé své nahotě, ale hranice zkrátka nejsou vidět. Možná i proto je téma digitálna ve sbírce hojně reflektováno. „Kdyby internet vytiskli / a já to chci, chci ho vidět / položený / chci po něm chodit, dupat po něm / nést ho, cítit jak váží / pochcat a trhat ho ze samé lásky na kusy“ (s. 15). Jako kdyby celý moderní svět se svojí technikou někam utíkal a my mu vlastně rozuměli jenom naoko. Nezbývá než sledovat, pozorovat a snažit se vnímat detaily. „Toastovač jsem otevřel a zavřel. / Je mastný, černý jako dvě velké oči“ (s. 61). Lyrický mluvčí umí úderně glosovat, stejně jako odkrývat veškeré obavy z reality, která je dnes možná již natolik digitální, že už si to ani neuvědomujeme. „Jsem digitální muzeum toho, / čemu se teprve bude říkat já“ (s. 70). Čtenáři by však neměli brát zmíněné digitálno doslovně. Jedná se zajisté o metaforu, určitou míru odosobnění a současně osvobození. Mnoho básní reflektuje pocit, že toho ve svých rukou moc nemáme, stejně jako lyrický subjekt. Zůstává pak otázkou, jestli na tom záleží. „Nevím, v jaké podobě / mě kde a kdo uvidí. // A prosto se jevím, / jak nejlíp to umím“ (s. 25).

Psaní je dotyk

Digitálno je základním východiskem; základním leitmotivem je ovšem prst (případně dotyk). Otokar Březina využíval motiv rukou jako prostředku spojení, zde má koneček ruky kontrastní význam. Zaprvé je naším spojením s širým světem (rozumějte s mobilním telefonem), ale současně narušením našeho kontaktu se sebou samým. Což je stejně dvousečné, jako vše kolem nás: „Telefon mě nerozpoznává, otisk prst nenačítá. / Psaní je dotyk, dotyk je m-a-n-u-á-l-n-í práce“ (s. 60). Nebo: „Peníze žijí v prstech, / dávno ne v prstenech“ (s. 74). Lyrický mluvčí nezapomíná, že i když pohnutky těla řídí mozek, prst je základním hybatelem: „Vyplyň v děj / z bříšek prstů“ (s. 76). Koneckonců, zejména nástroje digitálního věku do velké míry proměnily význam ruky, dlaně, prstu ve společnosti, v našich osobních životech. A i když jazyk lyrického subjektu je kolikrát ostrý a nekompromisní, nikdy nehodnotí, nikdy si nepovzdychne, že je něco špatné nebo děsivé. Je to u Svobody vrchol pozorovatelství a všímavosti. 

Druhým výrazným atributem po prstu (kontaktu) je ve sbírce koncept divadla, který si hned můžeme kontextuálně spojit s s digitálním světem. Divadlo či prostředí filmového natáčení je taktéž světem přetvářky, vzdalování se od sebe a marného osahávání pomyslné slávy. Důležité ale je, že subjekt opět nemá nic ve své moci. „Točím o tom dokument jen na oči / a promítám ho publiku / v místnosti za očima“ (s. 21). Nebo: „Vzbudil jsem se uprostřed filmového štábu. // Přistihnu se, že jsem režisér i hlavní role. / Dávám si přede všemi nahlas pokyny: / Jdi zleva, upadni, vstaň, ne, znovu“ (s. 41).

I přes výše zmíněné je třeba mít na paměti, že Svoboda nezapomíná ani na ryzí básnění a osobní rovinu textů. „Povídám ti nejhezčím hlasem, kterým mám, / že dojíždíme, dobíráme natažené loni“ (s. 29). Vzezření knihy je zcela přirozené, bez jakékoliv grafické výbavy – sílu sbírka totiž získává hlavně ve slovech, kterými básník vládne (stejně jako básnickým obrazům). Čtenář tak lehce nabude dojmu, že je v dobrých rukou, pevných prstech, a nemusí se bát, že by se někde ztratil, což se o dnešním světě, který knížka reflektuje, říct rozhodně nedá.

Nekonečně prostorný pokoj

Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty je jako nekonečně prostorný pokoj, v němž máme pohodlí, ale dokážeme se v něm ztratit za předpokladu, že to sami chceme. „Můj pokoj má černé díry, chamtivé víry, / kam se pohnu, hnu se jimi“ (s. 34). Je těžké mít přehled o celkové kvalitě současné české básnické produkce, ale troufám si tvrdit, že Svobodova sbírka by minimálně v long listu výročních cen rozhodně neměla chybět. A to z důvodu jistoty básnického výrazu, široké palety nálad, balancování na hraně jistoty a nejistoty lyrického subjektu, a zejména díky originálním obratům: „rozřezat si žíly na rukách / o fórum o sebevraždách“ (s. 15). Poezie Luboše Svobody dorostla do velikosti, ale současně si uchovala svěžest. Proto jdu sbírku číst počtvrté.